Squat – temný svět za zrcadlem kapitalismu. Eva Klíčová nad prózou Báry Bažantové

Křehké a zároveň nesmírně silné svědectví charakterizovaly mimořádná empatie, se kterou autorka vstoupila do jedné z majoritou nejopovrhovanějších periferií, sebereflexe vlastní vyloučenosti i vědomí bílých a středostavovských privilegií, těch, která rozhodně spíše získáváme s prostředím, do něhož se rodíme, než že bychom si je pracně vydřeli během života. Byla to intelektuálně nesentimentální, otevřená sonda do sociálně a ekonomicky vyloučené komunity, které se neziskovky snaží všemi silami pomáhat, zatímco strukturální problémy se prohlubují…

Podobně sociálně-urbánně perifernímu tématu se Bažantová věnuje i ve své další knize Prokletý, kdo přichází (Divus 2023). Tentokrát se ovšem jedná o fikci, jakkoli nelze přehlédnout některé její egodokumentární rysy nebo třeba to, že v dějově minimalistickém „příběhu“ je tolik prostoru věnováno emocím.

Protagonistka a vypravěčka, dívka z české středostavovské a tradičně se rozpadající rodiny, utíká přes psychiatrickou léčebnu do barcelonských squatů. A to nejen „hledat domov, kde se nelže“, ale zároveň prchá před představou konvenčního života podřízeného „systému“.

V sugestivně niterném popisu se čtenář prostřednictvím hrdinky stává pozorovatelem lidí, kteří se uchýlili na okraje bohatého západního světa, do nevyužitých, opuštěných nemovitostí, kde se snaží skrýt před definitivností křeččího kolotoče dohánění termínů pod zářivkami do noci planoucích kanceláří.

S litvínovskou komunitou mají mnohé společné, na rozdíl od chudých Romů byl ale život bez majetku jejich volbou či přinejmenším do nějaké chvíle hrdou identitou.

Očekávání obvyklého – miliontého literárního pokusu o „šokování měšťáka“ – se tu naštěstí nenaplní, nedojde ani na kýčovité pankáčství, které by antikapitalistický nihilismus stavělo do heroického světla. Bažantová ukazuje spíše bolavý svět plný traumatizovaných lidí, kde není snadné najít bezpečí, ať už mezi stěnami, nebo lidmi.

Na první pohled vstup do squatu vymazává vnější svět plný aspirací na kariéru, kvalitnější život, vzdělání, lepší svět.

„Tady bylo ještě možný existovat si ve svojí špíně se splašenýma fenama bez vodítek, tady jsme byli tolerovaný. V centru se kdysi obsazený budovy postupně proměňovaly na uhlazený podniky s veganským občerstvením a fairtradovou kávou, případně komerční hudební kluby pro studenty umění nebo ekonomky, pro nás v tom nebyl zas takovej rozdíl,“ popisuje hranice světů hrdinka.

Jenže bašty nihilismu rozhodně netvoří rovnostářské a přátelské komunity. Je to tak trochu temný svět za zrcadlem vystajlovaného kapitalismu, je reakcí na něj, ale nakonec se více než alternativou zdá být jen méně uhlazenou verzí téhož.

I barcelonské squaty mají svou hierarchii, kdy jednou jde o buržoazně velkolepý palác s mramorovými chodbami a terasou a jindy o zpustlou továrnu, kde si obyvatelé svépomocně látají improvizované přístěnky a doupátka. Někdo má balkon, jiný nemá ani okno. Hierarchické struktury jsou pak nepřehlédnutelné i mezi obyvateli jednotlivých míst. A nerovnost jako by tady byla v něčem ještě intenzivnější, archetypálnější než v okolním světě.

Odpovídají tomu i metafory, jimiž hrdinka komunity a prostředí vnímá a které kopírují staré matrice lidských a jiných kmenových společenství. Ze špíny squatů se tak vynořují šlechtičny, králové, náčelníci. Mezi národnostními komunitami zůstávají bariéry, počítá se cena krve, věrnost tlupě, obětavost se nakonec očekává hlavně od těch méně průbojných.

Vypravěčka se coby nově příchozí často ocitá v roli toho, kdo nemá moc důvěru vůdců smeček, jako by za sebou měla málo temnou story, jindy se pocit nejistoty mění ve strach z něčí reakce – i zde totiž svět patří nijak zvlášť empatickým mužům, zatímco ženy si vytvářejí paralelní vztahy mimo mocenské jádro.

„Paul byl slaboch, prolezlej úzkostí a depresema, roztřesenej malej kluk s autoritářskýma sklonama, co mi při první společný večeři opatrně sahal na koleno. Krom žadonění o objetí a nevhodných dotazů na moje city k němu mi vyprávěl o schůzích tajnejch politickejch uskupení, jejichž dveře mi zůstávaly zavřený. Vstupenka stála ovládnutí katalánštiny, a to nebylo jen tak“ – takto vypadá popis jednoho ze squatterů, který by se svým charakterem rozhodně uspěl i jako součást standardní kariérní struktury v takzvaně slušném světě.

Určitá deziluze vrcholí, když dojde na zcizení části společně vydělaného „pokladu“ a následný lynč zloděje. Jakkoli se squatteři trápí úvahami, kdy se to mezi lidmi „celý zkomplikovalo“, jestli až průmyslovou revolucí, nebo už objevem ohně, nakonec většinu z nich stejně v jistou chvíli ovládne „opojnej pocit nadřazenosti nad těma, co něco nezvládli. Můžeš bejt slabej za zavřenýma dveřma svýho pokoje, hlavně ať to neprosákne ven“.

A pravda je, že odpor vůči systému se většinou odehrává nejen za zavřenými dveřmi, ale také v noci, kdy se převážná většina obyvatel squatů probouzí z kocovin a dojezdů, protože rozbité biorytmy lidí, kteří se sem přišli skrýt, určují hlavně drogy, alkohol, kafe či cigára. A jestli je něco ve squatech všudypřítomné, je to určitá forma osamělosti a nudy. Právě tady, ve vedlejším produktu přesycené produktivistické společnosti, se odkrývají civilizační rány, to, jak je těžké „bejt normální“.

Součástí prózy Prokletý, kdo přichází je i dimenze klimatického rozvratu. Nesnesitelné vedro rozpálené Barcelony vhánějící lidi do zemdleného přežívání je tu podobně důležitým aspektem jako lákavý fakt, že zde na podzim nemusíte topit. Bažantová zachycuje současné tuláky Evropy, lidi z ekonomické periferie, Rumuny z Východu, sem tam nějakého zbloudilého Seveřana, kteří se vypravují za sezonními pracemi sběru ovoce nebo kočují se soundsystémy.

O celé té expresivní sondě pak lze říct především to, že squatterství (stejně jako všechny ostatní periferie kapitalismu – i ty symbolické, kulturní) se tu rozhodně nejeví jako nějaká chyba systému, ale jako další mutace hierarchií a struktur, v nichž je nakonec většina lidí zralá akorát na terapeuta. Jde o popis marného útěku do kontrakultury.

V próze se nejen díky tématu, které si neučesaný styl vynucuje, variuje undergroundová estetika – jak v obecné češtině, jíž se tu vypráví, tak v metaforách, které posilují apokalyptičnost světa rozděleného na ten pracovitý, spotřebovávající – a na ten zahálčivý, špinavý, divoký.

Nepovedlo se mi při četbě nevzpomenout si na některé z románů Jáchyma Topola, nejvíc asi na Sestru a Kloktat dehet. Možná více než slovní materie na topolovské univerzum upomínají ony jakoby vlčí society a představy spojené s jistou nadčasovostí, antropologickými konstantami každé společnosti, které jsou skryty pod příliš tenkou slupkou civilizace.

Zatímco pro Jáchyma Topola je ale toto skoro jakýsi mytický předobraz všech dějinných a společenských událostí, nebo i vzpoura proti vyumělkované civilizační etiketě a pokrytectví, pro Bažantovou, respektive její hrdinku, jde už o něco daleko problematičtějšího.

Topol anebo třeba slovenský prozaik Peter Pišťanek v Rivers of Babylon, románu o „squatu“ v podobě velice divoce zprivatizovaného hotelu, ale i další jejich generační souputníci zachycují představy o archaicky šovinistické neměnnosti společnosti příznačné pro osmdesátkový a devadesátkový mindset (proto)kapitalismu a individualismu, kdy bylo třeba se postarat hlavně sám o sebe, o svou rodinu a nanejvýš nejbližší komunitu, smečku, klan.

O dvě generace mladší autorka už vidí společnost o poznání plastičtěji. Především v tom, že odmítá chápat tento sociální darwinismus jako atavistickou danost, ale naopak zachycuje aktuální společenské uspořádání v jeho slabosti, jež je nejviditelnější právě na periferiích.

V její na první pohled nenápadné novele se tak vydáváme nejen do spodních pater společnosti, ale také zde nacházíme její traumatizovanou tvář. Setkáváme se s uzavřeností komunit, s neustálým pachtěním se za mocí, s lhostejností a nezájmem o svět – i zemřít je tu tak nakonec příliš snadné.