Spoluzakladatel jabloneckého sdružení PLAC Jakub Chuchlík: Města by měla vědět, co chtějí

Sochař Pavel Karous v rámci svého projektu Vetřelci a volavky dlouhodobě mapuje poválečné výtvarné umění ve veřejném prostoru a usiluje o jeho záchranu. Proto jsme ho požádali o úvodní text, ve kterém stručně vymezuje ideologický a uměleckohistorický význam těchto děl. Mimo jiné také píše, že za posledních 25 let jich bylo z veřejného prostoru odstraněno přibližně pět tisíc. Kromě nesporné umělecké hodnoty velké řady z nich jsme tak na mnoha místech přišli o výjimečnou kulturní stopu. O to je smutnější, že tyto plastiky mizely zpravidla bez náhrady za kvalitní současná díla, kterých po revoluci vzniklo nesrovnatelně méně.

Za klíčové považuji, aby se kvalita veřejného prostoru a staveb financovaných z veřejných rozpočtů stala ústředním politickým tématem, aby se plánovalo dlouhodobě, transparentně a s vůlí k diskusi. I dnes máme legislativně zakotvený nástroj, jak vybrat nejlepší řešení pro dané místo – architektonickou soutěž o návrh podle pravidel České komory architektů. Není to však povinné a města i státní instituce vybírají často řešení jen podle nejnižší ceny.

Funkce městského architekta samozřejmě není všespásná. Určitě záleží na tom, jak je dotyčný člověk vybrán, jaké má kompetence, jak se podílí na koncepci rozvoje města nebo jak vstupuje do schvalovacích procesů jednotlivých staveb. Z toho pak vyplývá, jak je respektován politiky i soukromými investory, kterým by měl být partnerem a do jisté míry zárukou koncepčního a kontinuálního rozvoje. Měl by být zodpovědný i za detaily, jako jsou například profily chodníků, jejich povrchy, umístění stromořadí nebo mobiliáře, tedy laviček, odpadkových košů a podobně.

Pozitivních příkladů je spousta, velkých i malých. Nejčastěji je v tomto směru zmiňována Litomyšl, kde od revoluce vzniklo úctyhodné množství skvělých architektonických realizací. V posledních letech se situace zlepšuje i v metropoli, která transformovala svůj úřední aparát na Institut plánování a rozvoje hlavního města Prahy. V našem ateliéru IUCH jsme navrhovali koncepci obnovy městského mobiliáře v jihočeských Vodňanech, kde minulé vedení radnice iniciovalo mnoho dlouhodobých projektů, které městský architekt koordinoval. Pro zkušenosti s fungováním této funkce ale nemusíme z Jablonce chodit nijak daleko, mají ji například v Turnově, Semilech, Jičíně nebo třeba i v Železném Brodě.

Současná koncepce se snaží odstraňovat slabé stránky města. Obecně ale platí, že úspěšnější metodou rozvoje je naopak posilování těch silných. Pokud se shodneme, že silnou stránkou Jablonce je blízká a dostupná okolní krajina, je nesmysl ji zastavovat novými domy a silnicemi. Zvlášť ve městě, které má obrovské množství prázdných domů, proluk nebo celých území. Abychom naše tvrzení podložili čísly, zpracovali jsme loni s podporou Nadace VIA analýzu vnitřních stavebních rezerv centra města. Výsledky potvrdily naše očekávání. Ani v maximální variantě demografického vývoje, kde se počítá s nárůstem přibližně 2500 obyvatel, není třeba město rozšiřovat. Na stávajícím zastavěném území je dostatek prostoru pro celou škálu typologií: od domů rodinných přes řadové až po větší bytovky.

V zadání územního plánu je ovšem požadavek na přípravu plochy pro předpokládanou výstavbu 4000 bytů, což může znamenat třeba 12 tisíc obyvatel. Je velmi nehospodárné umožnit takovou výstavbu na nových plochách a nepodmínit ji využitím současného území.

Velká část jabloneckých zastupitelů dosud na naše námitky reagovala v duchu českých devadesátých let, zjednodušeně řečeno, že si každý může stavět, kde chce. Vzhledem k vlastnické struktuře nových rozvojových ploch to ale od řady z nich byl alibismus. Uvidíme, co s tím udělá nové zastupitelstvo, které má možnost řadu věcí přehodnotit.

Nemám k dispozici podklady, které by umožnily komplexní posouzení návrhu. Bohužel je nemá ani vedení města. Neexistuje žádná nezávislá analýza dopadu tohoto záměru na obchody v centru ani studie dopravního zatížení.

Jisté je, že městu neprospěje monofunkčnost celého bloku, který bude žít jen v čase otevírací doby a zbytek dne bude umrtvovat své okolí. Ve světě existuje řada příkladů, kdy jsou podobná obchodní centra kombinována s další funkcí, například s byty, což výrazně pomáhá přirozené kontrole prostředí. Dokážu si představit atraktivní aspekty takového bydlení: do obchodu to je kousek, máte parkování v domě, soukromou zahrádku na střeše obchoďáku, třeba i s výhledem na Ještěd…

Město musí vědět, co chce, a partikulární zájmy soukromých investorů směrovat ke svému prospěchu. Legitimním požadavkem na soukromého investora, který třeba zvýší dopravní zatížení, by byla nějaká forma kompenzace. Aby se umožnily i jiné způsoby dopravy, může se například podílet na zbudování cyklostezek, bezbariérové úpravě chodníků či autobusových zastávek. Aby se snížily dopady vyšších emisí, může se podílet na výsadbě stromořadí podél hlavních komunikací. To vše by měl koordinovat právě městský architekt. Moje žena Ida teď byla jmenována do výboru pro územní plánování a strategii rozvoje města a dodatečně se takové požadavky snažila formulovat. Výbor je ale politický, nikoli odborný orgán a hraje v něm roli setrvačnost dosavadní praxe, kdy si například jeden řetězec postavil svůj obchod a až po námitkách občanů, kteří se k němu museli brodit bahnem, zrealizovalo město na své náklady chodník.

Ano, byly to figurální sousoší Školka od Bedřicha Kloužka a abstraktní plastika přezdívaná Žena s nákupem od Jana Lukáše, vytvořená přímo pro toto místo. Školka, formálně poplatná geometrické stylizaci poloviny 20. století, byla přesunuta do Tyršových sadů. Nadčasová kompozice Žena s nákupem, která byla před volbami opatřena novým nátěrem, skončila v depozitáři. Tím nejmenším požadavkem ze strany města by mělo být její ponechání před obchodním centrem, nejen kvůli umělecké hodnotě, ale i aby pomáhala uchovat paměť místa.