Spisovatelka Radka Denemarková: Otroctví, kam se člověk podívá!

Potřebuju si prozkoumat svět, v němž žiju. Kobolda jsem psala o mentalitě prostoru, který mě obklopuje. Všechny mé knihy jsou metafory, modelové situace. Postava Kobolda je esencí totality, nacistické a komunistické, ale i totality ve firmách, v rodinách, ve vztazích. Je to typ člověka, na který neustále narážím. Chytří lidé, kterým ale chybí emocionální inteligence a sociální soucítění; jsou schopni vtipné komunikace a snadno manipulují ostatními, jdou rychle nahoru. Určují systém, ve kterém žijeme. Neztrácejí čas pochybnostmi o sobě. Uzurpují si i nadnárodní, globální prostor, protože pro konkurenční boje potřebují nepřehledné bojiště. Jsou přesvědčeni, že problémy se dají řešit jen konfrontační cestou a že společnost může fungovat pouze na tržní bázi, jako by netržní chování neexistovalo. Do jejich světa se lidská solidarita, přátelství a partnerství nehodí. Přetrvává v nich mentalita nadřazenosti bohatého bílého muže, který ví všechno líp. Tato mentalita se týká i včerejších hrdinů: na Ukrajinu třeba dnes přijede vzor polské Solidarity Zbigniew Bujak a ironicky komentuje, jak málo má Ukrajina pojízdných tanků, že jim chybí „státnický instinkt“ a jak jsou zaostalí. A že on jim velkopansky poradí. Neporadí. Proč? Protože nejsou osmdesátá léta, ale rok 2014! Jenže svět myslí v šablonách. A ty je třeba rozbít.

Vlaštovka, to je věrnost sobě samému, svému osudu. A to při naprostém respektování každé individuality. Nechybí jim křehkost, kuráž, citlivá ochrana hejna. A vědomí souvislostí. Nás doba tlačí, aby existovala jen přítomnost. Vlaštovky se nebojí po staletí vracet na totéž místo, přijmout prostor, který omezuje nebo podporuje lásku v konkrétní situaci. Letí a nechápou, že svět pod nimi dělí státní hranice, národnosti, náboženství, pohlaví, že existuje soukromý majetek. Nechápou, co tam dole lidé provádějí. Zároveň se do ničeho násilně nevměšují, jen sem tam symbolicky pohodí květ sakury. My v Česku žijeme v omezenosti, zapouzdřeni v národních problémech. Ale jsme součástí lidstva. Nemohou to popřít ani ekonomové, které zaskočila krize roku 2008. Stačil bankrot jedné americké firmy a vlna propláchla svět.

U nás se opakují nekonečné diskuse o socialismu a kapitalismu, tenhle podzim omíláme rok 1989. Jenže naše současné průšvihy bují jinde. V Číně se to nejhorší z komunismu a to nejhorší z kapitalismu políbilo a funguje to. Určité věci jsem pochopila až tam. Slova jako demokracie a lidská práva a humanitární pomoc v Číně nejenže neznají, ale ani nechápou, k čemu jsou dobrá. Hospodářství vzkvétá a nic jiného je nezajímá. Putin a jemu podobní diktátoři dostávají volné pole působnosti, protože jsme demokracii eliminovali na byznys. V dubnu v Nigérii islamisté unesli přímo ze školy za bílého dne dvě stě padesát školaček, aby je pomučili a použili jako politická rukojmí. Otroctví, kam se člověk podívá! Polovina lidstva přijala pravidla o tom, jak se chovat, do čeho mluvit, do čeho nemluvit. A teď si otroci pomalu a složitě dobývají zpět důstojné postavení.

Moje nová kniha je průzkumem těl. Hlavní hrdinky drží pospolu, i když je to společenství patologické, přiživované společným traumatem znásilnění. Znásilnění jako zbraň hromadného ničení. Hloupost a některá slova jsou zakořeněné, uvelebené v podvědomí: ženské tělo má být pleněno, kdežto mužská těla jsou silná a hrdá, kodexy mužnosti. A když jsou náhodou i ona ponížena, jsou najednou zaskočena a křičí. Když znásilnili zajatce ve Srebrenici, zvedla se vlna odporu, to se mužským tělům dít nesmí. Ale pro vodu si běžně v Africe posílají těla dívek. Ta pak kráčejí nepřátelským územím, kde je znásilňují, a když dívky dovlečou vodu, tak je potrestají za to, že jsou nemravné. V knize ale netepu jen „zlé muže“, ale i ženy, kterým vyhovuje být lidmi druhé kategorie. Mě nezajímají žádné -ismy, mě zajímají už jen lidská práva.

Naše paměť nás klame, snoubí se s fantazií a já jí nevěřím. Jsem ve fázi života, kdy už nevěřím ani slovům. Věřím tělům, paměť těl nelže. Jazyk dneška je zanesen klišé a líbivými cetkami. Jsme zaplaveni hlušinou slov.

Možná k mé úzkosti ze slov přispěly i zkušenosti z kurzů tvůrčího psaní, které jsem vedla. Nevěřím lidem, kteří mají psaní jako hobby, něco mezi vyšíváním a zahradničením. Pro mě je to těžká a profesionální práce spojená s přemýšlením, odpovědností, vzděláváním. To je další symptom naší blahobytné společnosti. Pro řadu mých studentů není podstatné přemýšlet o světě, nebo si nedej bože psát do šuplíku, hlavně chtějí něco vydat a vidět své jméno na obálce, chtějí jen produkty. Přitom ty nejlepší knihy se přece nedají převyprávět a nejsou pro každého, jejich hodnota tkví ve stylu, tempu vyprávění, práci s jazykem, učí čtenáře, že lze jinak myslet a v důsledku i jinak žít. Literatura je umění. Nesmíme ji zaměňovat s popsanými stránkami. Dnes ale jako by se ztrácelo metaforické vnímání a umění číst. Přitom je potěcha rozvíjet fantazii, zpřesňovat myšlení, prohlubovat citlivost, být sám se sebou. Ale možná se toho lidé bojí. Doba předstírá, že si žádá individuality – ve skutečnosti chce dav, který se bude stejně oblékat, stejně bydlet, stejně myslet.

Mě vždycky ovlivnily knihy, kterými jsem se musela prodrat a zasloužit si je. Při čtení je třeba se soustředit, dokonce se i namáhat. A odměna přijde. Kdo přečte Dostojevského, už nikdy nemůže přistupovat k někomu, kdo je chudý, přezíravě.

Církve jsou destruktivní. Skutečná láska ke světu přijímá a miluje rozmanitost života. Je to něco jiného než jakákoliv politická zaslepenost nebo náboženská víra, která se bojí, nenávidí, rozděluje a označuje nežádoucí osoby. Církve jsou mocenské a ideologické struktury, které za sebou mají hromady mrtvol. Je odporné, jak každá z nich vylučuje některou skupinu lidí, po staletí se nehnuly z místa.

Zásadní zkušenost pro mě měla čtení ve Francii. Rodiny sice utečou z nesvobodného politického režimu, získají azyl v západních demokratických zemích, ale pro manželky, dcery a sestry to žádná změna není. Pořád žijí v systému, který si rodina přinesla z domova. Otcové nebo bratři mučí a popravují dívky, které se zamilují do někoho mimo komunitu. Kvůli takovým zvěrstvům bychom měli vyjít do ulic. Když někdo znemožní ženám a dětem žít jiným způsobem než svobodným, je to zločin. Představte si, kdyby se to dělo opačně. Kdybychom měli náboženství, které by vyžadovalo, že se muž nesmí hnout z domu, nesmí studovat, nesmí se podívat, na koho chce, nesmí sám cestovat, nesmí vydělávat, řídit auto, vybrat si manželku, sedět v modlitebně v hlavním sále, navštívit lékaře, nebo že by vybraní muži byli považováni za čaroděje a upáleni, což by posvětila žena-papežka. Občas o tom mluvím s nejbližšími mužskými kamarády. I ti velice inteligentní z nich jsou takovou představou pobouřeni. Jako by se mužství slilo s božstvím. Lidé nemusejí přemýšlet a nést osobní odpovědnost za své činy, schovají se za ideje dobra a všeobjímající lásky a v konkrétních situacích se chovají jako zrůdy. Ale v životě jde nakonec jen o to, jak se jedno tělo chová k druhému.

Zpočátku silně. Ale rozhodla jsem se, že si toho nebudu všímat. Peníze od Hitlera jsem psala velice sugestivním jazykem. Někteří mi vyčítali, že nelze psát o vážných tématech poeticky nebo emotivně, „žensky“. Reagovala jsem, že největším hysterikem ve světové literatuře je Dostojevský. Takovou srážku s realitou jsem nečekala. Buranství je nejhorší u těch, kdo se tváří jako kultivovaní estéti. Když mi zemřel táta, psala jsem Spací vady. Zamyslela jsem se nad tím, jak mě vychovával a jak se choval k jiným ženám. Díky němu jsem šla do světa s tím, že je tu pro mě svobodný, ale v praxi došlo k těžké deziluzi.

Absolutně ne. V severských zemích by ho rovnou zavřeli. Tady totiž začínají všechny průšvihy. Tohle jsou rezidua totalitního myšlení, v jehož rámci středověcí učenci na univerzitách diskutovali, jestli žena má duši. Tady se hraje o humanismus, což je pro život a tvorbu zásadní pojem. Před dvěma lety jsem poslouchala diskusi v Českém rozhlase na téma kultura v médiích, kde se sešlo několik kritiků a novinářů. Byla to zdrcující přehlídka buranství. Jednak nepadlo ani slovo o nich samých – o tom, že svým působením sami kulturu a kulturnost této země spoluvytvářejí. Za druhé diskutovali o článku, který vydal Jiří Peňás a použil v něm ironicky označení „ženská literatura“. Ani jeden z přítomných neřekl stop, o takovém nesmyslu se nebudeme bavit, protože to je úroveň spodiny.

Ale přesto všechno cítím, že se něco děje, že je něco ve vzduchu. Sociolog Zygmunt Bauman mě pozval do Anglie, kde si vytváří, jak já tomu říkám, domácí univerzitu. Vždycky si k nějakému tématu pozve lidi z celého světa. To byl dar! Mohli jsme diskutovat o všem, volně a jinak. Nebyl to obvyklý scénář konferencí, kdy každý něco řekne, dostane honorář a jede domů. Ale i v Česku se děje něco podobného. Příspěvek k dějinám radosti jsem křtila v Sametovém centru, multikulturním centru na pražské Malé Straně, které vytvořila parta mladých lidí naprosto paralelně a nezávisle na čemkoli oficiálním. To jsou činy, které mají smysl, protože jsou autentické.