Spása neleží nalevo ani napravo, říká katolický kněz a sociolog náboženství Tomáš Halík

Hysterická dezinformující proticírkevní kampaň kolem restitucí a zároveň neschopnost církví a vládních politiků věcně vysvětlit veřejnosti, oč skutečně jde, církvi nepochybně uškodila. Restituce pomohou obcím a pomohou státu vyvázat se ze závazku financovat církve ze zkonfiskovaného majetku, který pro stát přestal být rentabilní, ale pro církve samotné přinesou spíš komplikace a zátěž. Ale bohužel žádné lepší reálné a právu odpovídající řešení nikdo nepřinesl. Alternativa, že by si stát trvale ponechal neprávem nabytý majetek a nic neplatil a církve jako jediné instituce vyřadil z restitucí, by se možná mnoha lidem líbila, ale tím by naše země přestala být právním státem a doplatila by na následné žaloby u mezinárodních soudů. Čili: nejsem z toho nadšený, ale nevidím rozumnou alternativu.

Ta hysterie pomine a lidé, kteří iracionálně nenávidí církev, si najdou zas nějaký jiný důvod – to nás provází už dvacet století. Jen nevím, na co bude chtít myšlenkově chudá ČSSD dále lákat voliče. Z celé kampaně mne nejvíc vyděsilo to, že v době zklamání z pravice nemá naše levice co pozitivního nabídnout a chytá se takových věcí jako vyčpělý antiklerikalismus, z něhož demokratická levice na Západě už dávno vyrostla a naopak vidí v církvi a v jejím sociálním učení spíš možného spojence.

Úplně zticha nejsou. Kardinál Duka má pravidelný pořad v Českém rozhlase, občas je slyšet biskupa Malého. Je taky třeba rozlišovat neoficiální hlasy zevnitř církve a ten oficiální, který představuje Česká biskupské konference. Biskupové se vyjadřují především prostřednictvím pastýřských listů nebo prohlášení. Ta se nemají týkat marginálních politických záležitostí, biskupové však mají mravní povinnost jménem církve pozvednout hlas proti jakémukoliv porušování lidských práv a jevům jako rasismus, extremismus, násilí či korupce.

To se v několika pastýřských listech stalo, ale nedostalo se to k širší veřejnosti. Pokud nejde o skandály, tak média církev zpravidla ignorují. Veřejnost není příliš zvědavá na oficiální hlas instituce, ale spíš vnímá konkrétní osobnosti, které jsou věrohodné, i když mluví víceméně za sebe.

Jsem rád, že to dělá především prakticky – prostřednictvím Katolické charity, mnoha církevních sociálních a zdravotních institucí, hospiců a duchovní péče v nemocnicích či věznicích.

Po teoretické stránce se tím zabývá sociální učení církve. To začalo na konci 19. století encyklikou papeže Lva XIII. k dělnické otázce, která se vymezila proti tehdejšímu kapitalismu a zároveň proti marxistické ideji třídního boje a likvidace soukromého vlastnictví – správně odhadla její důsledky. Katolická sociální nauka inspirovala například poválečnou obnovu Německa, stála v základech modelu sociálně-tržního hospodářství a od šedesátých let se v ní ozývá motiv ekologický. Je mezioborem mezi teologií a moderními společenskými vědami – sociologií, ekonomií a politologií. Mě tohle téma zajímá jednak jako sociologa, ale i z hlediska promýšlení strategie působení církve v současné společnosti. V osmdesátých letech jsem byl inspirátorem jedné velké pastorační iniciativy, kterou svým jménem zaštítil v roce 1987 kardinál Tomášek. Desetiletí duchovní obnovy národa začalo ještě před koncem komunismu a chtělo pomoci vychovat jednu generaci ke změně hodnotové orientace a novému životnímu stylu. Tušili jsme, že přijdou změny, ale ne, že přijdou tak rychle a že budou tak radikální. Po roce 1989 byl problém tuhle iniciativu dokončit.

Základem byla myšlenka vytvoření široké koalice „lidí dobré vůle“ přes všechny názorové hranice, církev měla ukázat, že jí nejde především o její vlastní instituční zájmy, nýbrž že chce sloužit celku společnosti, být kvasem morální obnovy, podílet se na vytvoření nezbytné morální biosféry demokratické společnosti. Bohužel se ukázalo, že zejména v kléru chyběl smysl pro tento typ širší společenské odpovědnosti, církev byla více zdecimovaná, než jsme v disentu čekali. Většina kněží ustrnula v tom úzkém rámci, do něhož komunistický režim církev zatlačil – sloužit mše a opravovat kostely. To, čím by církev měla sloužit společnosti v oblasti kulturní, výchovné a sociální, přece jenom vyžaduje jiný typ vzdělání a zkušeností, než jaké mohli získat kněží v době, kdy církev vůbec nemohla svobodně dýchat.

Druhý vatikánský koncil před padesáti lety založil tři papežské rady, jakási ministerstva. Jednu pro ekumenický dialog s ostatními křesťanskými církvemi, druhou pro mezináboženský dialog a třetí pro dialog s nevěřícími. Zakladatelem té poslední byl kardinál Franz König, jeden z myšlenkových otců koncilu a pravděpodobný inspirátor volby Karola Wojtyły papežem. Tahle instituce se snažila hledat formy dialogu a spolupráce i se směry, které neuznávají víru v Boha, mimo jiné také s marxisty.

Z titulu preláta nevyplývá nic, snad jen, že bych si měl koupit – přirozeně za své – příslušnou uniformu, kleriku s červeným lemováním a červeným pásem, ale to jsem neudělal, nevím, kam bych v ní chodil. Možná mi do rakve dají červené ponožky. Ale důvěry papežů si samozřejmě vážím – také je to ochrana proti jistým lidem v církvi, kteří by mne rádi upálili, kdyby měli tu možnost.

Petici podepsalo dva a půl miliónu lidí. Já se nemohu ztotožnit ani s konzervativci, ani s těmito radikály – myslím, že obě křídla spojuje společný omyl: domnívají se, že na církvi jsou nejdůležitější vnější institucionální záležitosti. Spása církve není v pošilhávání po středověku, ale ani v tom, že se upneme na požadavky, jako je odstranění celibátu nebo svěcení žen. V protestantských církvích jsou naplněny a ty církve ve srovnání s katolíky také v Evropě příliš nekvetou. Cestu vidím spíš v myšlenkové a spirituální obnově. Spása neleží ani napravo, ani nalevo, ale na cestě do hloubky.

V duchovním vývoji společnosti jsou různá období, střídají se útlumy a náboženská procitnutí. V 19. století chodilo jednu dobu v Evropě do kostelů daleko méně lidí než dnes, materialismus se cítil jako vítěz a prorokoval brzký zánik náboženství. Dnes se zase mluví o velkém globálním návratu spirituálního života. V celosvětovém měřítku přibývá lidí, kteří se hlásí k víře – nejvíc rostou křesťanská charismatická evangelikální hnutí a islám. V Česku máme zvláště silnou šedou zónu něcistů. Ti říkají – v Boha nevěřím a do kostela nechodím, ale Něco nad námi je … Hodně je u nás rozšířený náboženský analfabetismus – mnozí lidé sice mají razantní názory na náboženství, ale chybějí jim v téhle oblasti základní znalosti, jen papouškují klišé. Lidí, kteří mi říkají, že nevěří v Boha, se někdy ptám, jak vypadá ten Bůh, v něhož nevěří. A když mi vylíčí svou představu Boha, musím jim často říci: Ještěže v takového Boha nevěříš – v takového nevěřím ani já! Jiní jsou spíš než ateisté apatheisti – jsou k celé duchovní sféře života apatičtí.

A proč se duchovní zájem na Západě ubírá východním směrem? To má řadu důvodů – také to, že povrchní západní nápodoby východních směrů zpravidla na člověka nekladou velké mravní nároky, pěstují se jako atraktivní volnočasová aktivita. Mí buddhističtí přátelé v Japonsku říkají, že lidé hlásící se na Západě k buddhismu z velké části vy znávají křesťanství, ze kterého jen vyškrtli to nesympatické: církev a morálku. Leckdy je to zkrátka trošku móda a levnější vydání křesťanství. Nehledě na to, že dnešní buddhismus a hinduismus jsou jím díky misionářům z 19. a 20. století ovlivněny, zejména liberálním protestantismem a unitářstvím. Často mají dokonce blíž k protestantismu než ke svému původnímu základu.

Já jsem nebyl vychován ve víře. Prošel jsem si dlouhou cestu duchovního hledání včetně jógy a buddhismu a mám k lidem, kteří poctivě hledají v duchovních směrech Východu a studují původní prameny, velikou úctu. Ne už k ezoterice, která mi připadá jako soubor náboženského kýče a nejrůznějších pověr a manipulací.

Náboženství je obrovská škála pestrých jevů, nejen mezi směry, ale i uvnitř. Jednotlivá náboženství se obrovsky proměňují v dějinných i kulturních kontextech. Mění se taky náboženské postoje lidí během života. Něco jiného je nadšení mladého konvertity a něco léty vyzkoušená víra starého člověka. Psychologii a sociologii náboženství přednáším na Karlově univerzitě a mnoho jsem poznal díky osobní zkušenosti víry i z dialogů s ostatními. Navštívil jsem všech sedm kontinentů a studoval různá náboženství. Před zjednodušenými černobílými postoji vůči náboženství – ať už pozitivními nebo negativními – bych velmi varoval.

Profesor Tomáš Halík v rozhovoru pro Salon uvádí, že myšlenkově chudá ČSSD využila k lákání voličů vyčpělého antiklerikalismu, a to v souvislosti s její kritikou církevních restitucí. Následně charakterizuje katolickou sociální nauku jako teoretický základ modelu sociálně-tržního hospodářství a nauku spojující prostor teologie a moderních společenských věd. Sugestivně tak naznačuje, že sociální, pracovní a univerzální práva jsou historickým dílem katolických myslitelů a nositelem jejich prosazování jsou především církevní organizace a křesťanské strany. A dodává, že ČSSD by měla myšlenkově vyspět a v církvích hledat inspiraci a spojence jako její dospělé sestry na západě. Taková analýza ovšem působí dojmem povýšeného poučování a nevede k usmíření obou myšlenkových směrů ani jejich příznivců. A to je škoda, protože oba směry jsou doplňkovým protipólem neoliberálních reformních experimentů, které jsou popřením tradic hnutí za všeobecná práva i křesťanských hodnot.

Michal Křivánek, Brno