Spánek nám dává možnost odpočinout si od nás samých. Debata Terezy Matějčkové a Nikoly Ivanova

Tereza Matějčková: Mám přece jen v tomto trochu jiné hledisko, než které je prezentované v knize Odpočinek v neklidu, co inspirovala naši debatu. Na jednu stranu souhlasím, že nám kapitalistická společnost poměrně silně vstupuje do způsobu, jakým odpočíváme. Ostatně každý typ společnosti v nějakém ohledu vstupuje i na naši tělesnou rovinu. Na stranu druhou si na rozdíl od Nikoly Ivanova nemyslím, že přistupovat ke spánku jako k něčemu ahistorickému je omyl. Ano, spánek má jistě svou historii nebo různé podoby v kontextu různých společností. Přesto si ale to podstatné uchovává: stále povětšinou spíme, když je tma, a bdíme, když je světlo. Spánek snaze jednotlivých společností si ho uzpůsobit pořád odolává. Je to doklad, že nejsme jen společenské bytosti, ale i bytosti fyzické. A že tuhle naši stránku žádný typ společnosti nedokáže zcela ovládnout.

Nikola Ivanov: Pro mě je nejzajímavější, že spánek ještě vůbec existuje. Logika kapitalismu je postavená na nepřetržité produkci. Jakékoli prodlení či jakákoli pauza znamenají v této logice ztrátu. V současnosti fungujeme v módu 24 hodin denně 7 dní v týdnu, kdy je vše v neustálém pohybu: od informací přes infrastrukturu až po zboží. A spánek je jednou z posledních tělesných rezistencí před plným uplatněním tohoto nonstop systému. Můžeme ho dokonce vnímat jako určitý druh vzdoru vůči nonstop kapitalismu.

Ostatně na spánek se právě proto velmi často útočí jako na ztrátu času nebo lenost. Mnoho vysoce postavených mužů průmyslu či politiky spánek veřejně zavrhuje s tím, že ho nepotřebujeme a že jím lze trávit méně času.

A ještě jednu zajímavou perspektivu bych zmínil. Může se zdát, že ve spánku jsme si všichni rovni. Jonathan Coe má v románu Dům spánku úvahu o tom, jak musí být pro Margaret Thatcherovou náročné smířit se každý večer s faktem, že je ve spánku stejně zranitelná jako ten nejposlednější dělník. Spánek je sdílená zkušenost, kterou zažíváme bez ohledu na věk, pohlaví či původ. Současně ale nesmíme zapomínat, že je značně ovlivňován sociálními hierarchiemi dané společnosti. Posvátnost nočního spánku je vyhrazena hlavně výše postaveným lidem. Na opačném konci škály máme fenomén noční práce, který se obvykle týká lidí nízko sociálně postavených a u kterého dochází k prokazatelně škodlivému přehození cirkadiánních rytmů, kdy lidé spí přes den.

Matějčková: Nemám současnou podobu spánku za něco daného. A ani nezpochybňuji, že nám technologie rozostřily hranici mezi dnem a nocí. Od vynálezu žárovky se náš spánek jistě zkrátil. Najednou máme časový prostor, který je osvětlený a který lze naplnit i jinak než spaním. Jen nemám pocit, že by mě k tomu někdo nutil. Když je v prosinci v pět odpoledne tma a já si rozsvítím a místo spaní můžu dělat něco jiného, nemám to nutně spjaté s tím, že mě dře kapitalista. Většinou prostě něco jiného dělat chci. Nemusím ten čas nutně naplnit prací, ale třeba i zábavou.

V momentě, kdy je vyvinuta žárovka, vzniká něco jako noční život. A noční život máme spjatý též s požitkem, který si můžeme snadno spojit se svobodnou společností. Je pravda, že k tomu požitku, když například jdu do divadla a pak s přáteli do baru, potřebuju lidi, kteří pracují. Není to jenom ten kapitalista; to já chci, aby mě v tom baru někdo obsloužil! Což znamená, že můj požitek a moje svoboda jsou spjaty s tím, že někdo bude večer pracovat. Ano, souvisí s tím různé nešvary, ale právě i příležitosti.

Hodně se mluví o fenoménu nespavosti, ani ten však nemusí být nutně dán jen kapitalistickým pořádkem, ale i tím, že svítíme; víme, že osvětlenější části světa trápí nespavost více než části méně osvětlené.

Vy jste, Nikolo, zmiňoval, že někteří lidé se chlubí, že nespí. Velmi často jsou to opravdu politici. Babiš, Havlíček, ale třeba i Angela Merkelová tvrdí, že spí méně než pět hodin denně. Mně přijde zajímavé sledovat, u jakých lidí se nám líbí, když takové věci říkají, a u kterých ne. U vojevůdců jako Napoleon nebo za druhé světové války Churchill málo spánku předpokládáme, u lidí typu Goethe a obecně u umělců naopak respektujeme, že mají ke spánku zcela jiný vztah.

Ačkoliv i u umělců, například v německém romantismu, najdeme touhu „zabít spánek“. Ale znovu ne proto, že by básníci chtěli na svých básnických sbírkách vydělat ještě více peněz než dosud, nejsou to blázni, oni jen touží tvořit, nepromarnit život, který je tak baví a skýtá jim tolik potěšení. Nechtějí ho prospat. I proto lidé experimentují s drogami, aby zůstali co nejdéle při vědomí a mohli si užívat slasti, které život nabízí.

Upřímně, kdyby někdo zrušil spánek, nejspíš by mi to nevadilo. Kdyby to bylo dobře ošéfované. Osobně potřebuju hodně spánku a těch mých deset hodin není moc slučitelných s tím, kolik věcí mě zajímá a do čeho všeho bych se chtěla hlouběji ponořit. Dokonce jsem sama experimentovala s některými léky, které mě měly dostat aspoň na osm hodin. Takže jestli by mi s tím někdo uměl pomoct, jsem pro.

Ivanov: Když mluvíme o tom, že nám kapitalismus bere spánek, je to samozřejmě nějakým způsobem zjednodušující. V té knize častěji než s pojmem kapitalismus pracuji s pojmem modernita. A tady můžeme zřetelně vysledovat, že s jejím nástupem na přelomu 18. a 19. století opravdu dochází k naprosto jasně čitelné přeměně spánkových vzorců.

Historik Roger Ekirch se na základě hlavně literárních zdrojů domnívá, že před industriální revolucí byl spánek rozdělen na dvě etapy. V té době naše tělo více reagovalo na přírodní podmínky a cykly. Ve chvíli, kdy se setmělo, bylo nejlogičtějším řešením jít spát.

Mění se to s nástupem veřejného osvětlení, nějaké jeho formy existovaly už dřív, ale opravdu systematického zavedení se dočkalo až v Paříži v 19. století. Což má kořeny v nočním životě francouzské aristokracie, která pořádala monumentální bály a jiné akce, jež vyžadovaly umělé světlo. K tomu se přidaly další technické inovace, mechanizace, industrializace – a najednou se všechny možné aktivity, a tím neříkám jenom práce, ale i zábava nebo sociální vyžití, prodloužily do nočních hodin. Právě v té době vzniká práce na směny.

Můj oblíbený sociolog Murray Melbin používá termín kolonizace nočního času; ta potom během 20. století postupně akceleruje.

Jestli spíme méně, protože chceme, nebo protože jsme k tomu nuceni? Podle mě na to jednoznačná odpověď neexistuje. Nicméně je jasné, že se v současném světě stírají hranice mezi tím, co chápeme jako pracovní čas, a tím, co chápeme jako volný čas. Je po nás požadována čím dál větší časová flexibilita. Což na spánek vliv má. Včetně fenoménů jako koukání do monitoru, které zabraňuje tvorbě melatoninu a znesnadňuje usnutí.

Dle amerických výzkumů jsme ještě na začátku 20. století spali v průměru deset hodin denně. Generace před námi spala osm hodin. Současný průměr je v USA šest a půl hodiny. Sestupná tendence je zde naprosto zřetelná.

Nicméně nesmíme zapomínat, že náš spánek, i když je podstatně kratší, má v jiných ohledech vyšší kvalitu. Viz například čím dál kvalitnější matrace, kolem nichž právě ubývající spánek probudil velký byznys. Spíme možná nejméně v historii, ale zároveň nejkvalitněji.

Ačkoliv i to je asi sporné, protože současně čelíme epidemii různých spánkových odchylek a poruch. Pravou nespavostí, která je dána biologicky, dnes trpí jen minimum lidí. Ale zároveň neustále stoupá počet těch, kteří čelí takzvané civilizační nespavosti, jež je způsobena stresem, nadmírou modrého světla a podobně.

Matějčková: Souhlasím, že šikovnější je mluvit o modernitě než o kapitalismu. Ve svém úvodu ke knize zmiňujete Maxe Webera, který má slavnou tezi o tom, že kapitalismus vzniká z ducha protestantismu, což znamená z náboženského ducha, z náboženství.

Také tam citujete Agambena, který podobně jako Foucault pracuje s pojmy biopolitika a biomoc, jež jsou pro vaši knihu stěžejní a vycházejí z toho, že moderní politika skutečně zachází i s naší tělesností. Začíná to už tím, že nás jako děti v osm nažene do školy a nutí nás tam sedět do odpoledne.

Zatímco Foucault zkoumá hlavně instituce, co vznikají až v kontextu pozdního osvícenství, Agamben záběr rozšiřuje i na premoderní společnosti a ukazuje, že už ony zasahovaly do naší tělesnosti.

V knize Nejvyšší chudoba se věnuje náboženským řádům a ukazuje, jak náboženská společenství zmoralizovala způsob, jakým zacházíme s časem. Různí řeholníci, mniši jsou specifičtí tím, že se snaží až na nejzazší minimum omezit prostor spánku a rozšířit prostor bdělosti. Dávno před politiky a průmyslníky vyhlásili konfliktní vztah ke spánku. Právě v klášterech velmi často přežívá teze, že je nutné vstát před východem slunce, protože když vstaneme až po něm, celý den už jen doháníme a nemáme sami sebe pod kontrolou. S časem a se spánkem se tak pracuje velmi intenzivně už dlouho před modernitou.

Martin Luther předtím, než se stal reformátorem, žil v klášteře, aby ho posléze opustil. Mnozí ale říkají, že neopustil klášter, ale proměnil v klášter celý svět. Neboli přenesl klášterní disciplinaci do modernity. Najednou to, co platilo pro velmi omezenou skupinu lidí, začalo platit pro všechny, včetně toho, že spát dlouho je znakem nedostatečnosti.

Možná ještě jedna poznámka: mluvil jste v souvislosti s takzvaným pozdním kapitalismem o nárůstu flexibility. S tím se ale pojí, že my sice kolonizujeme noční čas, nicméně zároveň si upouštíme v ranních hodinách.

Já si totálně zkolonizovala noc, když jsem studovala doktorát: chodívala jsem spát v šest ráno a potom vyspávala dlouho přes den. A společnost nám toto dnes umožňuje.

Nepopírám, že se spánkem jde ruku v ruce velká moralizace. Že ranní ptáče dal doskáče, jsme slýchávali celé dětství, a slýcháváme to stále. Ale zároveň se buduje porozumění pro to, že spát raději dopoledne než přes noc není nic špatného. Není to znamení morálního úpadku ani lenosti. Nemusí to být znamení asociálnosti. I když v mém případě si tím nejsem tak jistá. Takže flexibilita spojená s pozdním kapitalismem je něco, co nám může dávat i určitou svobodu.

Ivanov: V 19. století a na začátku 20. století byla spousta profesí, velmi typické to bylo třeba na železnici, kde lidé trpěli druhem spánkové deprivace. Začalo se na to přicházet tím, že s nedostatkem spánku u klíčových profesí rostlo riziko fatálních nehod. Součástí boje za uzákonění čtyřicetihodinového pracovního týdne tak byl i boj za právo na spánek.

Vyloženě aktivistickou roli pak spánek hrál například u veteránů války ve Vietnamu, kteří se v roce 1971 rozhodli před Bílý dům svolat demonstraci a protestovat spánkem. Na jednu stranu se tím přihlásili k pacifistickému étosu šedesátých let, jak ho svým „protestem v posteli“ reprezentovali John Lennon a Yoko Ono. Ale zároveň mluvili i o spánku během válečného konfliktu, kdy nikdy nemůžete naplno usnout, pořád musíte být ve střehu, kdykoli vás může probudit útok nepřítele.

Mohlo by se zdát, že neexistuje nic mírumilovnějšího než protestovat spánkem, ale paradoxně se ukázalo, že to tak vůbec není. Rozhořela se neuvěřitelná právní bitva, kdy se vládní instituce pokoušely protestům veteránů všemožnými způsoby zabránit. Ukázalo se, že tělesnost, konkrétně spánek, se může stát nástrojem politického boje a odporu.

Než na to zapomenu, zmíním ještě jednu věc. V politice se bohužel málo bavíme o spánku v doslovné rovině, zato jsme přehlceni spánkovými metaforami. Například vyzývání občanů k bdělosti a ostražitosti je oblíbeným motivem v různých systémech, v různých ideologiích; známe to i z naší historie, kdy se mluvilo o potřebě bdělosti před třídním nepřítelem. Po 11. září 2001 ve Spojených státech, což byla doba všeobecné paranoie, zase americká vláda vyzývala k tomu, být pořád vzhůru, pořád ve střehu.

Nebo se podívejme na woke culture, to je rovněž nějaký druh bdělosti před rasovým nebo jiným druhem diskriminace.

Což je ve shodě i s tím, jak k nespavosti nebo nespaní přistupuje Emmanuel Levinas, jenž neschopnost usnout chápe i jako nemožnost zavřít oči před utrpením našich blízkých či lidí kolem. Nespavost chápe coby nesobecké gesto solidarity.

Matějčková: Když jste říkal, že veteráni chtěli protestovat spánkem – na spánku je strašně zajímavé, že vy ho na sobě nevynutíte. Můžete si říct: teď budu řvát, teď budu agresivní; ale říct si: teď usnu, a pak usnout, to moc nejde. Což je i důvod, proč se vůči spánku často vymezovali filosofové, náboženští reformátoři, protože je to čas, kdy vyklouzáváme z našeho vědomí, kdy věci nemáme pod kontrolou.

Spánek není v naší moci, ale to neznamená, že jde o pasivitu nebo nemoc. My víme, že během spánku se toho v mozku děje hrozně moc a že v něm může tkvět i určitá míra kreativity. Že opozice bdělost–činnost je falešná; když jsme takzvaně činní, často jsme i nejméně bdělí. Spánek je nečinnost – ale zvláštní forma nečinnosti.

Úplně poslední bod k rezistenci, jenž ještě nezazněl a pro mě osobně je vlastně primární: spánek nám dává možnost odpočinout si od nás samých. Zapomenout na sebe. Přerušit se. Z toho často pramení odpočinek, ne z toho, že nás bdělé otravuje kapitalista nebo dítě. Můj bratr má teď také miminko…

Matějčková: Já vím, ale s velkými radostmi jsou často spjaté i velké potíže. To přerušení mě samé, to, že zapomenu na sebe, je úžasná věc.

Filosof Emil Cioran říká, že lidé se potřebují vyspat, aby nebyli tak plní sebe, aby na sebe chvíli nemuseli myslet. Když jsme nevyspalí, jsme nervní, máme tendenci druhé usměrňovat, držet si hranice. Když jsme vyspalí, uvolníme se. Říkáme si, že to nějak dopadne, že to bude dobré. Nemyslíme tolik na sebe. V tomhle ohledu je spánek obrovský dar. Dává nám určitou bdělost, která je otevřená vůči druhým, protože jsme schopni se trochu upozadit. V tomhle smyslu by bdělost a spánek nebyly úplně v protikladu.