Spánek jako problém moderní doby. Karel Veselý o knize Odpočinek v neklidu

Antologie Odpočinek v neklidu. Biopolitika spánku a bdění (Host 2021), kterou sestavil český intermediální umělec Nikola Ivanov, nabízí překladové eseje z posledních patnácti let, které se na spánek dívají jako na téma současných společenských věd.

„Vše, co snižuje sumu lidského spánku, zvyšuje sumu lidských možností,“ prohlásil v roce 1917 vynálezce Thomas Alva Edison, jeden z hrdinů vítězoslavného tažení západní modernity proti spánku.

Souputníky v boji proti „zlozvyku“, který stojí v cestě maximalizaci lidské produktivity, mu byli třeba jeden z „otců zakladatelů“ Benjamin Franklin, letec Charles Lindbergh nebo Donald Trump. Ti všichni tvrdili, že dlouhý spánek je zbytečný luxus, který si člověk moderní doby na své cestě za individuálním úspěchem nemůže dovolit. Jen ten, kdo se naučí spát méně, dosáhne na kýžený blahobyt.

K těmto hlasům se ostatně nedávno přidal i bývalý český premiér Andrej Babiš, jehož kniha O čem sním, když náhodou spím už svým názvem sugestivně naznačovala, že spánek je pro technokrata v čele státu nadbytečný.

Výsledkem podobného přístupu coby společenské normy je ale epidemie spánkové deprivace a chronické únavy, která dnes pronásleduje celý západní svět. Sborník esejů Odpočinek v neklidu hledá odpověď na otázku, jak a proč se stal spánek v moderním světě tak ceněnou devízou.

„Spánek se může jevit jako něco naprosto samozřejmého, biologicky daného, statického až ahistorického, jako druh individuální, subjektivní zkušenosti nezapadající do sociálního ani politického rámce,“ začíná Ivanov svůj úvodní esej Stručné dějiny spánku a zrození biopolitiky, aby vzápětí zdůraznil, že si civilizace, která žije dvacet čtyři hodin denně a sedm dní v týdnu, nutně bere odpočinek jako rukojmí.

Pokud je spánek jednou z posledních biologických rezistencí člověka proti všudypřítomné moci kapitálu, ať už jde o nepřerušovaný pracovní výkon, nebo nikdy nekončící konzumaci, nemůžeme se divit, že se proti němu vede boj na mnoha frontách.

Vymýšlejí se dynamičtější modely spánkových cyklů a medicína experimentuje s léky, které by nás nutnosti odpočinku zbavily úplně.

„Většina tržních, medicínských a jiných řešení však nemíří k jádru problému, kterým je přehodnocení našeho širšího vztahu k výkonnosti, práci, volnému času a odpočinku,“ konstatuje nepříliš optimisticky Ivanov, přičemž Odpočinek v neklidu nabízí pohled právě na odvrácenou stranu naší posedlosti výkonem.

Autoři a autorky jedenácti esejů na téma propojení lidského spánku a ideologie přeložených hlavně z angloamerických zdrojů by se nejspíš shodli na tom, že moderní doba začala v okamžiku, kdy přirozené biologické cykly spánku a bdění začaly být kolonizovány umělými rytmy pracovní doby.

„Čas řízený hodinami se stal ústřední složkou časové kázně, kterou si vyžádal průmysl. Zaměstnavatelé byli nuceni vycepovat masy dělníků naverbovaných do textilních továren a dalších závodů počínající industrializace ze zemědělského prostředí,“ píše Alan Derickson v eseji Spánek je pro baby: Mužská elita jako ideál bdělosti a popisuje dějiny „zkroceného“ spánku odděleného od přírodních cyklů.

Další eseje z Odpočinku v neklidu pak nabízejí užitečnou mozaiku pohledů na téma spánku z pozic filosofie, sociologie, dějin kultury nebo současného umění.

„Spánek je úkrytem anonymního bytí, útočištěm, vzpurným přerušením negativních sil neustále bdící moderní racionality,“ konstatuje Alexej Penzin s poukazem na Emmanuela Levinase, a definuje tak důležitou roli spánku jako „bodu nula“ subjektivizace a bariéry proti všudypřítomné racionalizaci.

V následném textu zase umělecký kritik a esejista Jonathan Crary popisuje touhu současných vědců „vynalézt“ člověka, který se spánku zcela zbaví. Ať už to bude voják, dělník, nebo konzument žijící ve světě formátu 24/7, je jasné, že z jejich stoprocentní použitelnosti budou těžit hlavně mocné globální elity. „Spánek je paradoxně zosobněním subjektivity, jež moci klade nejnižší politický odpor, a zároveň stavem, který se v konečném důsledku nedá instrumentalizovat ani zvnějšku ovládnout – což míjí nebo frustruje požadavky globální konzumní společnosti,“ dodává Crary a vznáší požadavek akutní ochrany spánku, který by se měl stát nenarušitelným lidským právem.

Eluned Summersová-Bremnerová pak v eseji Propojený bdělý svět rozebírá metafory, jimiž se v moderní angličtině mluví o spánku, ať už jde o aktivistické „probuzení“, nebo nekonečnou „bdělost“ Ameriky po 11. září 2001. Zárodky dnešní „spánkové krize“ nachází ale už při zrodu románu jako literárního formátu.

Pozoruhodná je i teze o „utopickém spaní“ kulturního teoretika Benjamina Reisse, který dává konkrétní příklady rezistence proti spánkové biopolitice moderní společnosti. A v podobném duchu se nese i esej Experimenty v aktivismu: Spánek jako protest Franny Nudelmanové. U protestujících válečných veteránů přespávajících u Bílého domu i u moderních společenských reformátorů spánek podle autorky nabírá subverzivní potenciál jako opozice vůči neustálé bdělosti světa.

„V pozdním kapitalismu čelíme paradoxu – na jednu stranu na každém kroku pozorujeme zvyšující se zájem o téma spánku i varování před následky chronicky deprivované společnosti, a současně ve velké míře ignorujeme biopolitické pozadí těchto problémů,“ píše Ivanov a jím vybrané eseje otevírají diskusi na toto téma. V doslovu to pregnantně formuluje sociolog a filosof Filip Vostal jako nevyřčenou otázku modernity: „Co všechno jsme schopní vydržet?

Eseje Odpočinku v neklidu se částečně překrývají, což je u takto úzce vymezeného tématu pochopitelné. Přesto kniha tvoří smysluplný celek od úvodního nástinu historie přemýšlení o spánku až po předpovědi možného vývoje na poli medikalizace odpočinku.

Texty doprovázejí černobílé fotografie Nikoly Ivanova, na nichž je zachyceno město, které odmítá usnout. Efekt by ale kniha měla mít právě opačný – čtenář by si po jejím přečtení měl svého spánku začít více vážit.