Sousedi a (kyber)soudruzi. Václav Bělohradský k diskusím o Michéově socialistickém projektu

Myslím si, že Michéovy argumenty staví socialistickou levici před osudovou volbu, ale jejich obhájcem nejsem, zůstávám realistickým zastáncem toho skromného a v názvu mé knihy Kapitalismus a občanské ctnosti.

Vladimír Špidla řekl v jednom veřejném vystoupení, že demokratická levice musela opustit některá beznadějně zkompromitovaná slova, i když původně patřila do kontextu sociálnědemokratického reformismu, například slovo soudruh. Je možné vrátit mu bývalou důstojnost?

Snaží se o to jak Jean-Claude Michéa, jehož kniha vyvolala vlnu diskusí v celé Evropě, tak třeba významná americká filosofka Jodi Deanová (autorka knihy Comrade), v jejímž pojetí slovo soudruh neoznačuje identitu, ale radikální sjednocení těch, kdo sdílejí horizont politické akce; od své strany se soudruzi nikdy veřejně nedistancují, soudružství je zavazuje ke společnému boji za emancipaci celé společnosti od určujících faktorů kapitalistické produkce ve jménu rovnosti, důsledné dělby zisku a kolektivního rozhodování výrobců.

Slovo soudruh zbylo v jazyce – spolu s variacemi camerata, Genosse, bratr, soukmenovec, comrade, compañero nebo compagno – jako stopa po nejrozpornějším projektu nápravy „pociťovaného patologického rázu dosavadního vývoje průmyslové civilizace“ (Jan Patočka). Označuje archetyp politické i morální kritiky 20. století, jenž mluví o nutnosti chorobně se vyvíjející společnost ozdravit nastolením autentičtější a původnější formy soužití lidí, než je ta, kterou vyjadřuje slovo společnost.

Obecně můžeme říci: moderní společnost charakterizuje nostalgie po těch formách soužití, v nichž by právo na asociaci a disociaci nezáviselo jen na smlouvě mezi rovnocennými partnery ani na ideologicky nebo materiálními výhodami motivovaném rozhodnutí, ale na „přirozeně zavazujících“ poutech rodinné, etnické, pokrevní, morální a náboženské sounáležitosti.

Pod názvem Gemeinschaft und Gesellschaft vydává v roce 1887 německý sociolog Ferdinand Tönnies jedno ze zakládajících děl moderní evropské sociologie – v tom, čemu říkáme moderní společnost, odhaluje nebezpečné prázdno; pokud ho nezaplníme, modernost se stane ničivou, protilidskou silou.

Do slova Gemeinschaft (pospolitost) Tönnies vepsal všechnu svou nostalgii „německého venkovana“ po původnějším poutu mezi lidmi, než mohou nabídnout struktury jako trh, stát nebo jiné „mechanické“ instituce. Formuloval tak pevné jádro nového „projektu obnovy společnosti“, do jehož kontextu patří nejen socialistický projekt, ale bohužel i ten národně socialistický nebo korporativně fašistický.

Smíření společnosti a pospolitosti Tönnies připsal německému národu jako jeho dějinné poslání; nacismem se ale nezkompromitoval: jak rasová, tak i třídní reinterpretace pojmu pospolitost (Rassengemeinschaft) mu byla cizí.

Projekt rekonstituce ztracené pospolitosti na obranu lidstva před rozkladnou energií kapitalistické ekonomiky je z archetypů politické kritiky průmyslové modernosti ve 20. století nejpůsobivější. I pro Michéu by představa společnosti, která se rozvíjí pouze na základě vzájemně výhodné směny zboží a právní dohody mezi jednotlivci, nevyhnutelně „vedla k rozkladu všech existujících forem společného života (atomizaci světa)“.

Slovo soudruh odkazuje na tento původní socialistický projekt „záchrany lidského soužití“ před jeho pohlcením tržní a právní mašinerií. Je možné oživit ve slově soudruh tuto pozitivní energii?

Tönniesova kniha měla masový úspěch až po první světové válce, kdy se zkušenost „frontového kamarádství“ vojáků umírajících v zákopech první světové války stala symbolem nesrovnatelně pevnějšího pouta mezi lidmi, než jsou vztahy založené na „vzájemně výhodné směně“ nebo „povinnosti uložené zákonem“. Román Tři kamarádi dokazuje, že i autor velkého protiválečného díla Na západní frontě klid Erich Maria Remarque této nostalgii podlehl.

V Tönniesově slavném výkladu je společnost masou „vzájemně na mnoho způsobů propojených jednotlivců, kteří ale přesto zůstávají na sobě nezávislými“, bez pevného pouta, propojeni jen směnou zboží, tržními a smluvními vztahy; naopak pospolitost jako pokrevní pouto je v první řadě vztah mezi těly, který se vyjadřuje jak jednáním, tak řečí. Směna věcí a vztahy k nim jsou druhotné, věci se nesměňují, ale užívají pospolitě. Základem společnosti je stát, jeho instituce, byrokraticky garantovaná občanská práva; základem pospolitosti je rodina, společný původ, trvalé citové vazby, obyčeje a celý sdílený svět životní praxe.

V úvodu Tönnies definuje rozdíl mezi těmito póly lidských forem soužití výmluvnou metaforou: v pospolitosti je budoucnost obsažena jako „strom v semínku, ve společnosti jako v plánech inženýra“.

Modernost vyznačuje „bujení“ společnosti na úkor pospolitosti, což vyvolává terminální krizi, kterou chce socialistický projekt vyřešit. Michéa tuto diagnózu přebírá, jen pojem pospolitost nahrazuje pojmem logika daru, jak jej vypracoval francouzský antropolog Marcel Mauss: povinnost dát, přijmout a vrátit dar „odpradávna vytvářela předivo sociálních vztahů“, expanze trhů a smluvních závazků ho trhá a ničí sociální pouta jako taková.

Kontrapozice mezi pospolitostí a společností stejně jako kontrapozice logiky daru a kapitalismu umožňuje interpretovat modernost jako „ztrátu“ něčeho původního, pradávného, neredukovatelného na ekonomiku, politiku, ideologii, techniku, byrokracii, plánovaný růst velkoměst a smluvní vztahy.

V reálných dějinách lidských civilizací se společnost a pospolitost navzájem neničí, ale proměňují se společně. Rozdíl mezi nimi označuje ve skutečnosti věčné dilema v lidských vztazích (Talcott Parsons): jeden pól dilematu – pospolitost – vyžaduje, abychom byli partikularističtí, viděli v druhém „bratra, soudruha, soukmenovce, souseda“, s nímž nás pojí citové vazby, společný původ nebo trvalé sousedství; druhý pól dilematu – společnost – vyžaduje, abychom byli univerzalističtí, viděli v druhém jednotlivce s právem nám konkurovat, byli k němu neutrální a posuzovali objektivně jeho výkony.

Univerzalismus přikazuje soudit druhé lidi bez ohledu na to, zda jsou či nejsou součástí téhož sociálního uskupení jako my sami (zda jsou nám blízcí, protože jsou Moravané jako my, třeba); partikularismus přikazuje naopak soudit jinak blízké a jinak vzdálené.

(Post)modernost charakterizuje globální nárůst komunikace, která strhuje blízké i vzdálené do jednoho pomíchaného společenství lidí komunikujících přes všechny minulé hranice a zlomové linie. Jen pomalu se formuje nejisté vědomí zodpovědnosti a solidarity vůči novému lidu globálního kyberprostoru, ve kterém vládnou do sebe vpletená, těkavá, neverifikovatelná a žádnou autoritou nezaručená sdělení.

Socialistický projekt Jeana-Clauda Michéy je v zajetí staré představy o spásonosné energii lidu jako „pospolitosti blízkých“, kterou účelově přejmenoval na „logiku daru – pradávnou povinnost dát, přijmout, vrátit“. Starodávně myslící Michéa nemá žádnou důvěru v demokratizační dopad možností, které do systému vneslo nově se formující společenství „materiálně vzdálených, ale tematicky blízkých“ soudruhů v kyberprostoru.