Článek
Co je podle vás ukrajinská literatura? Je to literatura psaná na území Ukrajiny, nebo literatura psaná v ukrajinském jazyce?
O tom se diskuse vedly už dávno a svého času jsme došli k závěru, že k ukrajinské literatuře může patřit jednak vše, co bylo napsáno na našem území do roku 1920. Jde o to, že velké množství ukrajinských autorů do té doby psalo latinkou – polsky, nebo dokonce německy –, případně rusky. No a vše, co bylo napsáno po roce 1920, se již dělí podle jazykové příslušnosti. V poslední době jsme však svědky toho, že se řada ruskojazyčných autorů jednoznačně přihlásila k ukrajinské literatuře – jsou to ukrajinští vlastenci, se kterými nechce mít Putinovo Rusko nic společného.
Jak se do vašich vztahů s ruskými kolegy promítá současná politická situace?
Já s nimi kontakty neudržuji. Jsou to spíše rusky píšící ukrajinští autoři, kdo se snaží vést s Rusy dialog ohledně okupace Krymu a války na Donbase. Společnou řeč ale nenacházejí. Osmdesát procent ruského obyvatelstva má dnes imperialistické a šovinistické smýšlení.
Už někdy v roce 2011, dávno před odtržením Krymu, vzbudil velký ohlas váš esej Propouštím Krym. Argumentoval jste, že bez něj by byla Ukrajina politicky stabilnější. Napsal byste ještě dnes podobný text? Třeba Propouštím Donbas?
Tehdy šlo o vyjádření zoufalství nad tím, že lidé z Krymu a Donbasu volili ve volbách zločince a s nimi i orientaci na Rusko. Kvůli jejich postojům jsme museli čekat deset let, než se nám podařilo situaci v zemi zvrátit směrem k proevropské politice. Teď už je ale všechno zase úplně jinak. Za Donbas bylo prolito tolik krve, že už se ho nemůžeme vzdát.
Texty jste začínal psát už v sedmdesátých letech, část z nich vám tehdy zabavila KGB. Ještě v roce 2010 jste byl vyšetřován pro „šíření pornografie“. Cítíte se dnes svobodně, nebo jsou tu stále témata, o kterých by si vládnoucí garnitura přála pomlčet?
Já se cítil svobodným vždycky, protože jsem psal v prvé řadě pro sebe. Je pravda, že v sedmdesátých a osmdesátých letech jsem byl přinucen svá díla vydávat za překlady a tisknout je pod cizími jmény. Od doby, co je Ukrajina nezávislá, už ale kvůli své literární tvorbě těžkosti prakticky nemám. Problémy vyvolává má publicistická činnost, případně satirické verše cílené proti moci. Dohromady jsem absolvoval nějakých třicet soudních řízení, která jsem vesměs prohrál.
Jak to s tím „šířením pornografie“ vlastně bylo?
Přečetl jsem nějaké své neslušné mladické verše během jednoho večírku, ty prošly, skandál propukl až kvůli básni Zabij pederasta. Za pederasta, na Ukrajině je to slovo pro darebáka, nikoli pro homosexuála, u nás tehdy lidé označovali prezidenta Janukovyče, a ačkoli jsem ho v textu nejmenoval, všichni věděli, o kom je řeč. Psal jsem tam třeba, jak si Ukrajina bude pamatovat hrdinu, horníka z Donbasu, co do svých silných rukou vezme krumpáč – a pederasta zabije.
Očekáváte za současného režimu další žaloby?
Možné je všechno, ale už to snad nebudou soudní spory iniciované státem. Je pravda, že moje texty pořád někoho dráždí, v poslední době ukrajinské nacionalisty.
Vraťme se ještě k těm vašim „překladům“. Znamená to, že jste si ty zahraniční autory vymýšlel?
Ze začátku jsem s nejlepším svědomím překládal staré keltské básníky, ale později jsem začal publikovat vlastní básně jako překlady z irštiny a velštiny. Tenkrát jsem si vymyslel neexistující autory. Jednu takovou poému jsem připsal mnichu Riangabarovi, Pláč nad městem Kyje se jmenovala. Vzbudila senzaci. V novinách psali, že jde o největší objev od Slova o pluku Igorově.
A přišlo se na to, že jste ji napsal vy?
Ne, nikoho to ani nenapadlo. Tyhle mé „překlady“ dodnes najdete v literárních encyklopediích a vznikají o nich zasvěcené vědecké práce.
Do ukrajinštiny jste přeložil mimo jiné Bohumila Hrabala a Ladislava Klímu. Napsal jste pod jejich jménem také nějaký vlastní text?
Chraň bůh, tak daleko jsem ve svých mystifikacích nezašel. Tyhle dva mám příliš rád na to, abych si z nich dovolil dělat legraci.
Jak jste se vůbec k češtině a české literatuře dostal?
V dětství jsem často jezdil na Volyň ke Kremenci, do máminy rodné vesnice. Kousek odtamtud ještě žili Češi a já chodil s babičkou k jedné Češce na návštěvy. Když viděla, že mě baví číst, darovala mi několik dětských knížek. Nikdy jsem se žádný slovanský jazyk vysloveně neučil, prostě jsem jen tupě četl a postupně začínal rozumět. Za sovětů jsem měl málo ruských a ukrajinských knížek, které by byly k něčemu, a tak jsem hltal ty polské a české.
Před několika týdny jsem dočetl vaši sbírku povídek Chachacha. Její součástí je cyklus surreálných, hravých textů věnovaný překrásné Emmě Zunz. Celou tu dobu jsem si ji představoval, nemohl jsem s tím nic dělat. Existuje nějaký reálný předobraz Emmy? Nene, neodpovídejte hned, Emma je samozřejmě literární postava, už se taková narodila. Ale přeci, nepřipomene vám občas někoho reálného?
Je to takový kolektivní obraz všech dam mého srdce. Její jméno ale není původní, vypůjčil jsem si ho od Borgese. A protože surrealistické dílo nejde vysvětlit, tak už k tomu víc nemohu dodat. Ale řeknu vám aspoň, proč to cizí jméno. Ty věci o Emmě vznikaly právě v době, kdy jsem schovával své texty za cizí autory a označoval je za překlady. Při prohlídkách to pomáhalo, protože kágébáci pak nepovažovali mé psaní za pobuřování. A abych zvýraznil, že jde o překlady, měly postavy mých raných děl často cize znějící jména – tak jako Emma.
S Jurijem Vynnyčukem se můžete setkat 11. a 12. února, kdy bude hostem pravidelného literárního kabaretu EKG v pražském Divadle Archa.
