Sorelu tady nesnášeli, říká americká historička architektury Kimberly Elman Zarecorová

Hned vzápětí po mém příjezdu se v Ostravě konala zřejmě vůbec první porevoluční konference o socialistickém realismu. A z toho, co tam říkali čeští, ale třeba i polští odborníci, bylo zjevné, že se o padesátá léta sice zajímají, ale zároveň že se za tu dobu tak trochu stydí – a týkalo se to i tehdejší architektury. Pořád se to překlápělo do politiky. Setkala jsem se s názory, že si paneláky podrobný výzkum nezaslouží, protože v době, kdy architekti ty první navrhovali, končívali lidé ve vězení a v uranových dolech. Dokonce zaznělo, že takový výzkum glorifikuje temnou etapu historie…

Jistým způsobem tomu rozumím, architektura je pro vás už od dob národního obrození součástí národní identity. Ale já jsem nechtěla snižovat strádání v padesátých letech. Jen pro mě znamenají i spoustu dalších věcí! Zajímalo mě, proč se paneláky tak rychle rozšířily zrovna v zemi, kde dřív dominovala avantgarda. V Československu se jich totiž postavilo mnohonásobně víc než v jiných zemích východního bloku.

Měla jsem k dispozici archív přímo přetékající dokumenty, které dokladovaly stavební vývoj v padesátých letech, pro pozdější období toho ale moc nebylo. Ty materiály totiž uschovává tehdejší hlavní stavitel Stavoprojekt a nikoho k nim nepouští.

Druhá věc je, že po roce 1970 šla kvalita výstavby významně dolů. Bylo to zčásti dáno tím, že nová generace architektů už získala vzdělání za komunismu a na rozdíl od svých předchůdců neměla na co navazovat, nebo navazovat nechtěla. Zároveň už architekturu nechápala ideologicky, ale víc pragmaticky: architekti prostě odbavovali určené zakázky s penězi a s materiálem, které měli k dispozici. Řekla bych, že z toho, co dělali, neměli příliš velké potěšení… V padesátých a šedesátých letech architekti věřili, že skutečně vyřeší bytovou krizi, po roce 1968 už jen plnili plány. Byli to takoví architekti-byrokrati.

Ano, Sověti se sice snažili vyřešit bytovou krizi už od třicátých let, ale nedokázali si poradit s technologií. Francouzi patentovali první panelák v roce 1948. Sověti si pak u nich objednali na 400 továren na výrobu panelů a podle francouzského mustru začali stavět paneláky ve velkém. Ty československé si ale braly za vzor, aspoň co se týče technologie, spíše Baťu. Baťovo stavební oddělení vyvinulo standardizované cihlové a železobetonové konstrukce už ve dvacátých letech, experimentovalo se s technologiemi prefabrikace pro využití v zahraničních továrnách a baťovských satelitech. I Baťův mrakodrap je smontován z prefabrikovaných modulů… Právě ve Zlíně, tedy už v Gottwaldově, v roce 1950 navrhli první československý prototyp paneláku, kterému říkali dům G.

S prefabrikovanými panelovými konstrukcemi experimentovali kromě Francie také ve Skandinávii, v Británii, Nizozemsku, Německu… V jednu chvíli vlastně všude. Československo je ale zajímavé právě tou absolutní preferencí panelu nad mnoha jinými možnými modely hromadné bytové výstavby. Třeba v Maďarsku nebo v Polsku je paneláků nepoměrně méně, první panelák v Maďarsku byl postaven dokonce až v šedesátých letech.

Více než ideologie bylo důležité, jak moc ten který stát pociťoval povinnost nebo zodpovědnost poskytnout bydlení svým občanům. Že to je úkol státu, věřili třeba ve dvacátých letech ve Vídni. Po druhé světové válce se tam však přístup změnil, protože byl trh s byty privatizován…

Hlavní rozdíl je v kvalitě. Skandinávci stavěli paneláky z vysoce kvalitního materiálu, hodně investovali do údržby, a necítí k nim proto žádné zvlášť negativní emoce… Ve Francii jde hlavně o to, že na sídlištích bydlí určité etnické a sociální skupiny obyvatel, takže spíš než estetické je to politické téma. V Česku, kde v panelácích žijí tři milióny lidí, jsou jejich obyvatelé pořád ještě diferencovanější, a to zvláště tam, kde byly domy zrenovovány a kde je hodně zeleně. Myslím, že dobrou pověst stále mají pražské Modřany, Pankrác, Novodvorská; hůř jsou na tom později postavená sídliště, kde už se projevil propad kvality architektury a nedostatek peněz. Ale řekla bych, že lidé obecně věří, že sídliště měla a mají smysl – hlavně díky tomu, jak jsou řešena. Máte blízko školy, zdravotní střediska, obchody, je tam dobrá dopravní obslužnost, zeleň…

Poruba představuje nejúspěšnější československou odpověď na socialistický realismus, takzvanou sorelu. Osobně mám k Ostravě úzký vztah. V rámci výzkumu jsem se do ní s celou rodinou na půl roku přestěhovala, abych mohla pracovat v tamním archívu. O Porubě se dá říct mnohé, pokud mám vypíchnout jedno, tak asi že je její urbanismus orientován na lidi, kteří chodí pěšky. Tomu je uzpůsobena uliční kultura se spoustou prostoru pro venkovní restaurace, krásné jsou také zelené vnitrobloky. Navíc vzduch v Porubě je čistší než ve zbytku města, takže to vždycky byla populární čtvrť. Ostatně i ona byla inspirována vídeňským sociálním bydlením…

Bohužel oblast u takzvaného Oblouku je nyní ve velmi smutném stavu a renovace tohoto chátrajícího obytného komplexu se komplikuje, protože jedna jeho část patří družstvu, zatímco byty v druhé jsou nájemní a patří RPG – a nedokážou se spolu dohodnout.

Byla tlačena hlavně Sověty… Českoslovenští architekti a projektanti zpočátku věřili, že budou zdejší komunisté podporovat modernismus, že je ochrání před nuceným zaváděním socialistického realismu v sovětském duchu. To už ale na počátku padesátých let nebylo možné. Ve Stavoprojektu vyměnili vedení a rozjela se propagace sorely v novinách i na univerzitách. Architekti ji ale nesnášeli, pojmenování sorela původně vzniklo jako pejorativní označení, jako nadávka. Nakonec se socialistického realismu chopili hlavně mladí architekti, kteří toužili po osobním úspěchu – vzali to jako příležitost něco postavit. S prvními náznaky uvolnění poměrů v SSSR však bylo po sorele.

Snad jediný, kdo ji prosazoval z ideologického přesvědčení, byl Jiří Kroha, významný meziválečný modernista a celoživotní kovaný komunista. Prožíval ji ovšem vlastním, československým způsobem, nechtěl kopírovat ruské stavby. Při práci na návrhu nového slovenského města Nová Dubnica se například inspiroval v okolních vesnicích a realitu používal opravdu jako vzor, dělal veliké květiny, jasně barevné fasády, bylo to tradiční a zároveň zcela originální.

Kroha byl ohromně úspěšný, jeho projekty zahrnují kluby pracujících, univerzitní stavby, obnovu strahovského stadiónu před spartakiádou v roce 1955… V rámci Stavoprojektu vedl jediný nezávislý ateliér, měl byt v Praze, vilu v Brně, řidiče.

Ano, bývalý kolega na něj napsal udavačský dopis a jeho ateliér byl zavřen. Zůstal ale do konce života věrný transformativnímu ideálu sovětské architektury, protože věřil, že má „potenciál prošlapávat cestu k lepší socialistické budoucnosti“. Své stavby vnímal jako předobrazy nového světa. A vnímat architekturu takhle, jako pověřenou vyšším cílem, to je něco, co společnost prožila naposledy před půl stoletím.