Sociolog Zdeněk Konopásek: Ať spolu vědci dál nesouhlasí

Vědecký hlas měl vliv od doby, kdy začala být po vědeckém poznání poptávka. Politická síla vědců však dlouho paradoxně spočívala v jejich nepolitičnosti. Přicházeli do našich rozepří jako arbitři z jiného světa. Předkládali holá, neutrální fakta, očištěná od všeho, co hýbe politikou. Všeobecně se mínilo, že o vědecké pravdě se nehlasuje – tu lze přece mít i proti všem.

Logika politiky jako by byla zcela opačná. Politika se neopírá o objektivní fakta, myslelo se, ale o sílu většího množství subjektivních mínění. Vláda odborníků se proto dodnes bere jako nouzový stav, dočasné suspendování toho, jak má politika vypadat.

Když mluvím o politickém rozměru vědeckých faktů, nejde o to, že slavný vědec ovlivňuje veřejné mínění. Nebo že vlády mají své odborné poradce. Ale o to, že když dnes jako badatel přicházím s nějakým faktem, chtě nechtě zároveň přicházím s politickým stanoviskem. Vědecká intervence je vždycky i zásahem do politiky. To vše nenastává nějakou volbou, ale přišlo to skrze jemné a nenápadné proměny současného světa. Nelze z toho utéct. Věda přestává být, co bývala.

Tuto změnu, tedy to, jak je stále méně udržitelná nepolitická politika vědy, začínají někteří vědci pociťovat zvlášť naléhavě. Typicky ti, kteří se zabývají klimatickými změnami nebo koronavirem. Politiky se účastní nikoli tak, že ze světa vědy příležitostně a dočasně „vystoupí“, jako Einstein či Darwin. Uprostřed politické vřavy se ocitají už jen tím, že se věnují své běžné vědecké práci. A to je nové.

Běžně říkáme „má pravdu“, „nemá pravdu“. Je to zkratka, většinou přijatelná. Nastávají však situace, kdy musíme mluvit opatrněji, dělat prostor pro nejistotu. Tu totiž nemůžeme z našich životů vyloučit. Musíme se s ní učit žít a nějak s ní pracovat. A málokdo potřebě přiznávat nejistotu rozumí tak dobře jako právě vědci.

Věda je vlastně plná „alternativních pravd“ – říká se jim hypotézy, teorie, modely i fakta. Některé tyto pravdy se díky trpělivé práci mnohých a také díky zdrojům a prostředkům, které nejsou dostupné jen tak komukoli, stávají odolnějšími vůči námitkám než jiné. Vydrží více. Snáze cestují, aniž by je změna místa nebo času proměnila. Takových si právem ceníme. Jde s nimi všelijak dál pracovat. Tuhnou v technologie a samozřejmosti, což je z velké části jedno a totéž. Jednotlivcům pak za ty nejúspěšnější pravdy rozdáváme Nobelovy ceny. To ale vždy až za delší čas, který dotyčné pravdy prověří, protože máloco je jisté tak nějak napořád.

Když tohle vysvětluji, když takhle vědeckou pravdu relativizuji, znamená to, že přestávám rozlišovat čemu věřit a čemu ne? Útočím na vědu? Naznačuji, že představa pravdy je zbytečná? Že nelze rozlišovat mezi dobrou a špatnou vědou? Myslím, že ne…

V jistém smyslu asi ano. V jiném, důležitějším, převažují přínosy tohoto pojetí. Otevírá totiž cestu, která je složitější a pracnější, nicméně lépe odpovídá dnešní době. Staví se k ní čelem.

Nejsem si jist, jestli na sociálních sítích má – více než kde jinde – každý svůj názor a svou pravdu. Spíše díky sociálním sítím tuhle skutečnost vnímáme v až nesnesitelně koncentrované podobě. A jakoby v přímém přenosu, takže vidíme jen jakýsi mumraj, a nikoli už pozvolna se rodící řád.

Podle mě je problematičtější například to, že na sociálních sítích, pod tlakem okamžitých ohlasů, je každý až moc chytrý a vtipný. A to na úkor jemnosti a rozvážnosti. Taky se lecčemu, co lítá internetem, upřímně zasměji. Ale je to vlastně – spolu s dalšími dnešními médii, včetně nemalé části uměleckých děl – děsivý mor neustále se roztáčejícího kolotoče zábavnosti, tvořivosti a neokoukanosti. Kdo v tom má obstát?

Vždyť si to vezměte: tak koncentrovanému a otevřenému, a občas i dost chytrému, výsměchu, jako člověk najde v diskusi pod jediným článkem o vládní koronavirové politice, nebyli politici vystaveni ani za normalizace, toho nemožně pitomého a pokryteckého režimu.

Pokud během koronavirové krize vytýkáme vědcům, že spolu nesouhlasí, a očekáváme od nich, že budou mluvit jedním hlasem, je to nešťastné nedorozumění. Jestliže spolu odborníci, dokonce i v rámci jednoho oboru, navzájem zcela souhlasí, je to obecně spíše výjimka. Jedním hlasem má o covidu mluvit vláda, ne vědci. Vědci svůj způsob mnohohlasého uvažování nezmění jen proto, že se za ně politici budou chtít schovávat.

Však je dnes, tváří v tvář covidu, tlak na jednotu vědeckého názoru opravdu velký. Věda proto někdy svou tradičně nepolitickou pozici producenta určitosti a jednoznačnosti spíš upevňuje. Paradoxně – vzhledem k tomu, co bylo řečeno. Je do toho tlačena a sama se do této nešťastné pozice nutí.

Vezměte si systém PES. Jeho autoři se před časem vyznali, že chtěli politikům pomoci vyvléct se z politické odpovědnosti za rozhodnutí o přísných opatřeních. Umožnili jim prý, aby za ně o těch nepopulárních opatřeních rozhodl jakoby „systém“, respektive nezúčastnění vědci. Jenže i když se něco takového mohlo tu a tam hodit, takhle to nefunguje. Takhle se z toho vyvléct nejde. PES, jak byl koncipován a představen, pomohl leda prohloubit marasmus. Vyvolal totiž zavádějící očekávání, že konzistentní, srozumitelné a předvídatelné rozhodování vlády, které bude veřejností dobře přijímané, může neproblematicky vyplývat z nějaké tabulky. Nemůže.

Aby bylo jasno: potýkat se s koronavirem bez vědy nejde. Věda je v dnešním světě hrozně důležitá a na vědce bychom rozhodně měli dát. Říkají důležité věci. To ale neznamená, že bychom o vědě měli přestat s obavami pochybovat. Věda je monstrum, které nemáme úplně pod kontrolou – prodejné, omylné a někdy příliš sebevědomé.

Krátce řečeno: ne. A nemělo by to ani valný smysl… Ale je možná i delší a složitější odpověď.

Začal bych tím, že se na chvíli vrátím k moderní nepolitické politice vědy, kterou jsem zmínil dříve. Řekl jsem, že dnes – v době antropocénu – přestává být udržitelná. Ne dost jasně jsem ale asi zdůraznil, že hranice mezi vědou a politikou byla sporná a propustná vždycky. To jsme si jenom dost dlouho a celkem úspěšně namlouvali, že není. Propadali jsme takové myšlence mimo jiné proto, že jsme z ní dělali víc než myšlenku: přizpůsobovali jsme jí naše instituce i vědeckou a politickou praxi. Nešlo tedy o pouhý výmysl. Ta hranice byla docela skutečná. Ale to především díky tomu, že byla námi všemi všelijak uskutečňovaná.

V některých oblastech lidského konání se uskutečňování téhle hranice dařilo lépe než jinde. Myslím teď především na vědy o přírodě. Všeobecně se mělo za to, že tyto vědní obory vypovídají o celkem stabilních objektech, které lze jakoby zvenčí nezúčastněně pozorovat a manipulovat s nimi…

Sociální vědci na tom byli o poznání hůř. Přes veškerou snahu napodobit kolegy přírodovědce a dosáhnout podobné vědecké směrodatnosti byli vždy až moc ponořeni do toho, co studovali. Byli toho nepřehlédnutelně součástí. I proto se jim dost dobře nedařilo vymanit se ze všelijakých politických souvislostí. Nešlo to. Sociální vědci kvůli tomu odjakživa čelili námitkám, že sociální vědy jsou podřadné, a kolegové přírodovědci na ně pohlíželi tak trochu skrz prsty.

Tohle se začíná obracet. Dosud účinná představa vědy, která se z neproblematického odstupu ujímá dobře ohraničených objektů a vyrábí neutrální fakta, přestává hladce fungovat. Klimatologové nebo imunologové dnešní doby o tom vědí své. Jsou až po uši ponořeni v tom, čemu se snaží porozumět, a cokoli řeknou, je vždy už nějak politické. Je to pro ně nová situace. Ale v čem přesně? Myslím, že hranice mezi vědou a politikou se opravdu stává složitější, avšak do značné míry „jenom“ proto, že si nyní více a naléhavěji uvědomujeme, jak složitá byla vždycky – a pro všechny.

S představou hroutící se reality je to velmi podobné. Bělohradský nepochybně přichází se zajímavými úvahami, ve kterých pojmenovává palčivé obtíže. Když ale mluví o tom, jak se pojem reality rozpadá a jak imploduje veřejný prostor, zastírá při tom, že s „realitou“ nebo „veřejností“ byl problém vždy. Pouze se nám jejich vachrlatou podstatu dlouho dařilo jakžtakž potlačovat, nevidět, přehlížet, obcházet. A dělo se tak v zásadě stejnými prostředky, díky nimž jsme získávali vědecky podepřenou vládu nad světem.

V duchu jakéhosi moderního idealismu jsme získali dojem, že realita je cosi nesporného, samozřejmého, neproblematicky jednotného a mimo nás přirozeně existujícího. Naučili jsme se o ní tak mluvit, naučili jsme se s ní tak zacházet.

Tyhle představy rozvazovaly ruce, neboť zjednodušovaly situaci. Jemná odstupňování a pletivo nejednoznačných souvislostí převáděly na neslučitelné a vyčištěné protiklady. Že politika nakonec bývá pravdivá či opravdová v dost jiném smyslu než věda a že o tento rozdíl je třeba pečovat, bylo převedeno na tezi, že politika nemá, nemůže mít a nesmí mít s vědou nic společného. Že mezi různými skutečnostmi jsou rozdíly co do trvanlivosti či povahy a šíře jejich uplatnění, bylo převedeno na logiku, podle které něco skutečné buď je, anebo není. Postavit se těmto principům znamenalo nemístně relativizovat.

Co si budeme namlouvat, leckdy to nemístné a od reality odtržené relativizování bylo. Jenže pod mocnými tlaky, které dnes přiškrcují výfuky aut i obyčejný společenský život, si začínáme připouštět, že na podobné relativizaci – pokud se drží při zemi a nešvindluje – přece jen něco je. Připouští to už nejen filosofové, ale i někteří přírodovědci. K těm se to dostává mimo jiné díky tomu, co bychom mohli nazvat antropocenní obrat.

Považuji to za důležitý posun. Současně však nezřídka na onom moderním způsobu uvažování lpíme. A tak varujeme: pozor, politika se hroutí, skutečnost je ohrožena! Domnívám se, že to není tak zlé. Hodně věcí se mění, většinou dost nevratně. Ale nic jako pravda či realita se nehroutí, neimploduje. Jen začínáme vidět, že to nikdy nedrželo pohromadě tak samozřejmě a jednoznačně, jak jsme si mysleli.

Co říkám, není výzva k nečinnosti. Dohodnout se na záchraně Moravské Amazonie je skvělá věc. Změnit některé zavedené postupy průmyslového zemědělství stojí za pokus. Snažit se urychlit očkování rizikových skupin a těch, kdo mají zájem, je chvályhodné. Bránit vědu před nefér útoky je občas zapotřebí. Dělejme všechny tyhle věci odhodlaně a dostatečně razantně. Ale zároveň s citem pro nejednoznačnosti a mnohočetné souvislosti. Vypadá to na první pohled jako zbytečná komplikace, ale vážně věřím, že to má smysl.