Sociolog Daniel Prokop: Jak na důchodovou reformu

Skutečná reforma – která zabrání tomu, aby byl důchodový systém okolo roku 2050 v deficitu pěti procent HDP (v dnešních cenách 300 miliard ročně), jak ukazují současné projekce – musí zahrnovat tři složky. Úpravu třetího pilíře penzijních fondů, aby opravdu sloužil k zabezpečení na stáří. Změny parametrů v průběžném systému, aby se na jeho financování spravedlivě podílela celá společnost a systém valorizací nevytvářel nerovnosti mezi důchodci v čase. Ale také zásadní ekonomické změny: zvýšení zaměstnanosti žen, podporu zdravějšího života i porodnosti a transformaci ekonomiky.

Asi 95 procent výplat důchodů dnes pochází ze státního průběžného pilíře. Ten bude hrát prim i v roce 2050. Aby se ale udržel poměr důchodů vůči mzdám, musí výrazně vzrůst role třetího fondového pilíře. Když se sečtou všechny příspěvky a daňové slevy, stát ho dnes podporuje více než deseti miliardami korun ročně. Přesto na zajištění na stáří vůbec neslouží. V čem je problém?

Především: lidé si často spoří ve fondech s malou ziskovostí a vysokými bankovními poplatky. Podle dat OECD a studií Národní rozpočtové rady patří české penzijní fondy mezi nejméně ziskové na světě a zároveň mají jedny z nejvyšších poplatků. Jejich výnosy tak nevedou k zajištění na stáří a zhruba polovina státních investic jde ve výsledku nepřímo bankám v poplatcích. Správu fondů přitom někdy mohou zařizovat matky mezinárodních bank, čímž se i redukuje danění těchto zisků v Česku.

Je potřeba ukončit státní podporu nejméně ziskových transformovaných fondů a srazit výši poplatků bankám zhruba na polovinu. A to buď regulací a podmíněním státní podpory, nebo tím, že bankám bude konkurovat nízkonákladový státní penzijní fond.

Druhým problémem je struktura příspěvků na spoření. Řada lidí se začíná na důchod připravovat velmi pozdě, a 26 procent střadatelů ve fondech je dokonce už v důchodovém věku. To je absurdní – do třetího pilíře potřebujete vstoupit brzo, aby se kumulovala jeho ziskovost (pokud existuje). Nemá smysl, aby stát podporoval, že si v něm lidé začnou spořit v pětapadesáti letech a jen si vyberou příspěvky a daňové slevy bez kumulace výnosů ve fondech. Příspěvky by měly být nejvyšší ve věku do třiceti let a časem klesat.

Je také otázkou, zda by vyšší podporu neměli dostávat lidé s nižšími příjmy. Spoření u nich má nejvyšší náklady v omezení životní úrovně a nemají alternativní strategie zajištění se na důchod. Správné nastavení příspěvků by mohlo za menší náklady výrazně zlepšit smysl třetího pilíře.

Poslední problém je sama výplata. Třetí pilíř by měl doplňovat státní důchod v tom, že zvyšuje měsíční výplatu. Drtivá většina lidí si ale v Česku penzijní spoření vybírá nárazově. Výplata anuitou ze strany bank je u nás nastavena nevýhodně a senioři logicky nechtějí riskovat, že nestačí prostředky vyčerpat. Stát by měl vyžadovat lepší nastavení této výplaty a podmínit tím některé podpory.

Ať už ale půjde třetím pilířem v roce 2050 deset či dvacet procent výplat, hlavní roli bude hrát průběžný státní pilíř. Jeho udržitelnost závisí na třech faktorech – na výši důchodů, věku odchodu do důchodu a odvodech u pracujících. To ale neznamená, že u něj jde pouze o banální parametrické změny, kdy se posouvají roky nebo mění procenta.

Zvýšení věku odchodu do důchodu ve skutečnosti sleduje poměr mezi pracujícími a seniory, mezi odvádějícími a čerpajícími v důchodovém systému. Tento poměr se výrazně změní po roce 2040, až do důchodu začnou odcházet silné ročníky „Husákových dětí“ a financování bude závislé na slabších ročnících z devadesátých a nultých let.

Počet odpracovaných let však lze navyšovat i jinak než zvyšováním odchodového věku.

Neefektivita českého pracovního trhu v tomto paradoxně začíná už někdy v šesti letech. Pětina českých dětí využívá odkladu školní docházky, který je ale ve velké většině zbytečný – v zahraničí odklad využívá nanejvýš pět procent dětí. České školství odklady stojí jednu až dvě miliardy korun ročně. Již zde začíná neefektivní protahování studia, které má svůj vrchol v rámci vysokého školství – vinou neexistence funkčních profesních bakalářských oborů a vysoké neúspěšnosti studentů a jejich častých změn studijních oborů. Tyto problémy jsou daní za to, že příliš specializované střední školy část studujících na univerzitu nepřipraví.

Ztráty pracovních let dále pokračují velmi nízkou zaměstnaností žen, která je dána dlouhými rodičovskými dovolenými, nedostupností předškolních služeb a vysokým zatížením částečných úvazků.

Část navýšení věku odchodu do důchodu můžeme ušetřit navýšením odpracovaných let před šedesátým pátým rokem věku. Pracovat do šedesáti osmi totiž v Česku nepůjde tak snadno jako v jiných zemích – máme velké zastoupení náročné práce v průmyslu, nejvyšší konzumaci alkoholu v EU, velké problémy s obezitou a spolu s tím vysoké zastoupení nemocí, jež zkracují dobu života ve zdraví a znemožňují práci ve vyšším věku.

Důchodová reforma musí být ve skutečnosti zejména reformou zdravotní. Ta obsahuje i zvýšení spotřebních daní z tvrdého alkoholu, piva či cigaret včetně jejich škodlivých náhražek, danění tichého vína a případně i velmi škodlivých sladkých nápojů. A přeřazení všech těchto produktů do vyšší sazby DPH. Těmito opatřeními může stát vybrat přes deset miliard a jimi financovat dětský sport i další opatření k podpoře zdravějšího životního stylu.

Nutná je ale také vyšší motivace k sekundární prevenci – k chození na screeningy rakoviny, jejichž přeskakování stojí české zdravotnictví a trh práce vysoké miliardy ročně.

Česko dnes stojí na rozcestí, co se týká pojetí daňového mixu. Pokud bude pokračovat v politice danění nízkopříjmové zaměstnanecké práce a nezačne motivovat ke zdravému životu, je iluzí spoření chudších lidí na důchod a nepůjde výrazně zvyšovat důchodový věk.

Ale není to jediné „daňové rozcestí“. Z 5,2 milionu pracujících dělá u nás 12,5 procenta na OSVČ hlavní a dalších asi osm procent na OSVČ vedlejší. Přesto jejich sociální a zdravotní odvody tvoří méně než šest procent (49 z 867 miliard ročně).

U zdravotních odvodů je situace úplně absurdní. OSVČ je platí jen z padesáti procent zisku. Tedy z poloviny zisku po odečtení výdajových paušálů, které jsou navíc u řady profesí jako IT, poradenství či právní služby masivně nadhodnoceny. Za poloviční odvody potom mají OSVČ ve zdravotnictví naprosto stejné plnění jako zaměstnanci, které vyčerpají zejména ve vyšším věku.

Aby toho nebylo dost, existuje i obrovská nespravedlnost v rámci samotných OSVČ. Kvůli vysokým minimům odvodů a paušální dani totiž platí stejné zdravotní odvody – 2722 korun měsíčně – živnostník na vesnici s nižšími příjmy a vysokými náklady i ajťák, využívající paušální daň, s příjmy 1,5 milionu ročně a zcela minimálními náklady.

Tento absurdní degresivní systém platí také v sociálních odvodech. Chudší živnostník s vyššími náklady posílá na důchody kvůli minimům až dvacet procent svého skutečného zisku, vysokopříjmový pracovník na IČO s malými náklady v paušální dani okolo tří až čtyř procent.

Rozdíl zatížení oproti zaměstnancům je masivní a také násobně vyšší, než je běžné v zahraničí. Což tvoří obrovskou motivaci ke švarcsystému. Ne nadarmo má Česko jeden z největších počtů pracujících na OSVČ, ačkoli kvůli průmyslové ekonomice by jich mělo mít spíše málo.

Co to znamená pro důchody? Medián důchodů přiznaných OSVČ je dnes jen dvanáct tisíc korun a bude klesat, protože paušální daň navýšila počet OSVČ, které platí takřka minimální odvody. Část lidí se samozřejmě zabezpečí, ale zbytek se propadne do chudoby a vznikne obrovský politický tlak na zvýšení minimálních důchodů.

I kdyby k němu nedošlo, systém je obrovsky nespravedlivý k zaměstnancům. Důchodový systém je nivelizující. Obsahuje základní složku důchodů – dnes čtyři tisíce pro všechny. Zásluhová složka se poté počítá z vašich odvodů, ale s takzvanými redukčními hranicemi. Odvody ze mzdy do 17 500 korun (44 procent průměrné mzdy) se započítají bez redukce. Z příjmů a odvodů nad tuto hranici se počítá jen 26 procent. Čím vyšší má zaměstnanec příjem a odvody, tím menší procento odvodů se mu započítává do důchodu.

Většina OSVČ má vyměřovací základy hluboko pod první redukční hranicí.

Středněpříjmoví a vysokopříjmoví zaměstnanci tedy dotují OSVČ základní složku důchodu i to, že mají možnost redukovat vyměřovací základ pod redukční hranici, a vyvázat se tím z poklesu zásluhové složky důchodu při zvyšování příjmu. Navíc zaměstnanci svými daněmi a odvody většinově financují i příspěvky na bydlení, které dorovnají nízké důchody, či náklady na rodičovské příspěvky, které čerpají i OSVČ.

Nepoměr mezi zatížením forem práce se musí změnit. Z uvedeného ale vyplývá, že nemůže jít (pouze) o navyšování minim odvodů OSVČ. Nízkopříjmový živnostník se skutečnými náklady dnes platí na zdravotních a sociálních odvodech docela velké procento svých zisků. Řešení je ve snížení paušálů u reálně nízkonákladových profesí, ve zrušení či změně systému takzvané paušální daně, v níž mohou minimalizované odvody platit lidé s příjmy do 1,5 milionu, a v mírném navýšení vyměřovacích základů (například z padesáti na sedmdesát procent zisků).

Obejít vysoké odvody ale stát umožňuje i jinými způsoby než švarcsystémem. V takzvaných podlimitních dohodách o provedení práce se ročně vyplácí okolo padesáti miliard korun. A nikdo neví, kolik z toho tvoří původní účel – tedy výplaty nárazových prací a menších úvazků zejména studentům, rodičům či důchodcům – a kolik jsou účelové kumulace dohod. Další obří únik je exekuční ekonomika prací načerno. Stát v ní podle odhadů přichází o pět až dvanáct miliard ročně.

Bez ucpání těchto děr a provedení výše popsaných změn důchodový systém zcela postrádá legitimitu a další a další zaměstnance i firmy motivuje se na něm nepodílet.

Levicoví kritici důchodové reformy rádi zdůrazňují, že na důchody můžeme čerpat i z jiných typů daní. Česko má velmi nízké majetkové daně, mohlo by více vybírat i na korporátních a spotřebních daních. Z hlediska důchodového systému ale mohou tyto prostředky přispět maximálně k vykrytí největšího propadu kolem roku 2050, zvýšením zmíněných daní totiž musí stát spolu s redukcí některých výdajů ucpat už stávající díry v rozpočtu.

Třetím parametrem průběžného pilíře je výše důchodů. Přičemž nejvíce závisí na systému valorizací. Valorizace by měla krýt růst nákladů, ale být přiměřeně vysoká – jinak jdou současné vyšší důchody na úkor zaměstnanců a prodlužování jejich odchodového věku. Valorizace by též neměly vytvářet velké nerovnosti důchodů v čase, v době inflace by mohly více pomáhat chudým důchodcům a v konjunktuře a při růstu reálných mezd posilovat zásluhovost.

České valorizace nesplňují ani jedno. Valorizace o růst inflace na spotřebním koši důchodců, a navíc o polovinu růstu reálných mezd je do budoucna neudržitelná, pokud se nemají odchodový věk či odvody drasticky zvýšit.

Velká nespravedlnost vzniká mezi kohortami důchodců. Vysoké valorizace let 2021 až 2023 a výpočet nových důchodů podle růstu mezd vedou k tomu, že lidé, kteří půjdou do důchodu v roce 2024 či 2025, budou mít celoživotně o dva až tři tisíce menší důchody než ti, kteří vlnu vysokých valorizací stihli. Systém navíc v době inflace posiluje nerovnosti – protože základní složku valorizuje o růst mezd a zásluhovou o inflaci.

Je tedy třeba celková změna valorizací. Rámcově rozumný je návrh NERV valorizovat o inflaci a třetinu pohybu reálných mezd – ale i směrem dolů. V době patnáctiprocentní inflace a šestiprocentního růstu mezd (devítiprocentního poklesu reálných mezd) by proběhla valorizace o dvanáct procent. V následujících letech by ale byla naopak vyšší, protože by se do ní ihned propsal nárůst reálných mezd.

Současný systém bude řadu let čekat, až nárůst mezd dohoní inflaci. Nárůst reálných mezd se tedy v důchodech projeví až okolo roku 2027. Což právě vytváří obrovské nerovnosti podle toho, jakou vlnu valorizací člověk stihne.

Systém navrhovaný NERV by snížil náklady na důchody a seříznul tyto vlny nerovností mezi důchody. Tratili by v něm ale nízkopříjmoví důchodci, kterým by valorizace během vysoké inflace nestačila na pokrytí nákladů. To lze však zohlednit mimo jiné vyšší valorizací základní složky (například jejím navázáním na inflaci v případě, že převyšuje růst mezd).

Poslední a neméně důležitý parametr se týká náročných profesí. V některých povoláních skutečně člověk nemůže pracovat do šedesáti šesti nebo šedesáti osmi let. Při pokusu o definici těchto skupin však chybějí objektivní kritéria; vážně hrozí, že sem kromě záchranářů nakonec spadnou i hasiči, řidiči a další profese s dostatečně silným zastoupením. Dřívější odchody přitom prostě vedou k prodlužování odchodového věku ostatních – a to klidně i lidí v náročných dělnických povoláních, kterým jen chybí lobby.

Náročné profese by reálně mohly být řešeny tzv. předdůchodem. Zaměstnavatel, který roky profituje ze zdravotního zatěžování svých zaměstnanců, by měl povinnost jim přispívat do penzijních fondů, které následně člověk může a nemusí využít k předčasnému odchodu do důchodu. Zároveň by důchodový systém měl výrazně více zohledňovat, zda někdo pracuje od osmnácti let, nebo začne až po vysoké škole.

Důchodová reforma ale není jen o důchodovém systému. Jak už bylo řečeno, velký deficit důchodového systému v letech 2040 až 2060 vychází z toho, že do důchodu půjde generace lidí narozených v sedmdesátých a osmdesátých letech a odvody budou závislé na populačně výrazně menších ročnících narozených v letech devadesátých a na začátku milénia. Jenže po roce 2050 budou ekonomicky aktivní i lidé narození dnes. Nejde proto podceňovat roli porodnosti.

Ta je v Česku vysoká a od roku 2000 vzrostla z 1,15 na zhruba 1,7 až 1,8 dítěte na jednu ženu. Abychom tento trend či alespoň současné hodnoty udrželi, je třeba mimo jiné investovat do školek a dětských skupin. Právě jejich dostupnost (cenová i regionální) podle zahraničních zkušeností pomáhá vyšší porodnosti, a to zejména mezi vzdělanějšími ženami, které se jinak obávají penalizací za rodičovství na pracovním trhu.

Klíčová je i transformace ekonomiky. Důchodový systém je závislý na výši mezd, jež jsou v Česku stále relativně nízké. Pokud bude průměrný důchod v roce 2050 činit řekněme 35 až 38 procent průměrné mzdy, je klíčové, zda se reálná hodnota této průměrné mzdy udrží na dnešních čtyřiceti tisících, nebo vzroste na šedesát tisíc.

Transformace ekonomiky se neobejde bez posílení rozvoje chudších regionů, které poslední dekády v řadě oblastí stagnují, a bez reformy vzdělávání.

Jen vysoká neúspěšnost a nízká gramotnost dětí z nižších sociálních tříd budou podle modelů Daniela Münicha do roku 2070 stát českou ekonomiku 18 miliard ročně.

Letošní rok, kdy se populačně silné ročníky nevejdou na gymnázia, pak ukázal možná hlavní bolest českého vzdělávání. Česko předčasně třídí děti podle sociálního původu a schopnosti připravit se na nedokonalé zkoušky a provede je příliš specializovaným a často nekvalitním středním vzděláváním. Následně se děti opět setkávají na vysokých školách, které si ale i vinou nepřipravenosti části studentů nemohou tolik vybírat a tlačit na kvalitu. Předčasná selektivita a specializace nás udržuje v dobách, kdy stačilo mít deset až patnáct procent vzdělaných elit a zbytek se utopil v ekonomice bez velké přidané hodnoty. Tato ekonomika ale zabije i důchodový systém.

Pro doplnění pracovní síly bude nutná i imigrace. V rámci ní ale z hlediska odvodů do důchodového systému hraje roli hlavně legální práce v co nejvyšších kvalifikacích. Varovným signálem je, že například dvě třetiny ukrajinských uprchlíků u nás pracují pod svou kvalifikací v prekarizovaných pozicích s minimálními odvody. Pro udržitelné důchody potřebujeme i výrazně modernější systém jazykového vzdělávání a integrace cizinců.

V zahraniční existují také jiná řešení, než jsem popsal. Například skutečný opt-out (nikoli naše parodie na něj z roku 2010), který by část odvodů lidem ukládal do státního penzijního fondu, z něhož by mohli vystoupit do soukromých fondů či jen do průběžného financování. Nebo výraznější zapojení zaměstnavatelů. Tyto revolučnější nápady mají ale v Česku svá rizika.

Důchodovou reformu je každopádně třeba poskládat z výše zmíněných opatření, aby v letech 2040 až 2060 byl systém v přijatelném deficitu, který lze doplnit jinými příjmy či převisem příjmů v dalších obdobích. Pokud se spokojíme jen s jedním až dvěma opatřeními, jako je zvyšování odchodového věku a snížení valorizací, bude celá „reforma“ postrádat v očích dnešních zaměstnanců legitimitu. A zvýší se riziko, že tyto změny další vláda zase zruší.

Obrovskou chybou vládních politiků jsou potom apokalyptické zkazky, že „dnešní čtyřicátníci nebudou mít žádné důchody“. Neodpovídají realitě. I udržitelné verze vývoje státních důchodů počítají s tím, že průměrné důchody budou tvořit okolo 35 procent průměrné mzdy, což při zvyšování reálných mezd nemusí být tragédie. Vytváření mýtu, že důchody nebudou a celý důchodový systém je letadlo, motivuje mladší lidi maximálně se vyvázat z placení daní a odvodů, což nakonec k neudržitelnosti povede.