Sociální architektka Kateřina Šedá: Nechci popisovat, chci měnit

Slovo umělkyně ráda nemám a při spojení konceptuální umělkyně mám skoro husí kůži. Zní to příšerně. Titul výtvarnice taky není žádná sláva, pod tím si vždycky představím akorát nějaký kreativní kroužek. Samozřejmě chápu, že společnost musí věci pojmenovávat, problém je ale v tom, že většina lidí věci nepojmenovává, pouze jim přiřazuje už zaběhnuté výrazy nebo fráze. Řidič sedí za volantem a prodavač sedí v obchodě, to najdete v každé druhé dětské knížce. Nevím přesně, jak označit sebe sama, protože se moje role v tom, co dělám, pořád mění. Někdy vytvářím „jen“ obrazy, jindy mám blízko k sociální architektuře. Mým snem není ukázat, jak se společnost chová, ale měnit a změnit její chování. Nechci vytvářet utopické obrazy o budování nové obce, chci ji založit. Používám k tomu prostředky z různých oborů, od výtvarného umění přes architekturu až po sociologii nebo geografii. To ovšem ještě neznamená, že jsem architektka, socioložka nebo geografka. Možná, že jsem na to přišla – nejvíc by se mi líbilo, kdyby mě každý označoval jinak.

Myslím, že „normální“ člověk si pod ním nepředstavuje vůbec nic, a to je pro mě klíčová informace. Nejen proto se tomu výrazu při definici své práce vyhýbám, stejně jako slovu umění. Samozřejmě že znám definici konceptuálního umění a svým způsobem stále platí, ale nikdy jsem neměla potřebu se do ní vejít. Můj pedagog na AVU Vladimír Kokolia jednou řekl skvělou věc, která přesně vyjadřuje, jak to vnímám já: „Kvalitní umělec dokáže naplňovat kritéria. Někdo pak dokáže kritéria překračovat. To je pořád slabé – chceme, aby naše věci kritéria vytvářely.“

To jsem řekla dost nepřesně. Pochopitelně že umění považuju za užitečné, jinak bych ho ani nešla studovat. Myslela jsem tím něco jiného. V dětství jsem za největší dílo považovala adventní kalendář nad svou postelí, který měl v jednotlivých políčkách ukryté malé čokolády. Dodnes si pamatuju, jak mě fascinovala ta užitečnost, že to je krásný obraz a uvnitř je ještě jídlo. To mi asi zůstalo dodnes.

Plochu obrazu jsem nikdy úplně neopustila. Kresbou pořád přemýšlím, na řadu věcí přes ni přicházím. Nikdy jsem se nerozhodovala mezi obrazem a prací s lidmi, ty dvě věci existují vedle sebe. První akce jsem udělala už jako malá u nás v ulici. Vždycky jsem vymýšlela za všechny, co budeme dělat a na co si budeme hrát. Přirozeně to vyústilo v to, čemu se věnuju teď.

Kurátorka Jenny Gheithová ze sanfranciského MOMA mi nabídla, jestli bych nechtěla vytvořit nějakou věc přímo pro Los Altos. Je to městečko nacházející se blízko San Franciska a žijí zde jedni z nejbohatších lidí v USA. První dvě věci, které jsem se v rozhovorech s místními dozvěděla, byly, že v Los Altos je všechno perfektní a že klíčovým měřítkem je tu úspěch a úspěšní jsou tu všichni – už kvůli tomu, že je zde možnost dosáhnout jednoho z nejkvalitnějších vzdělání v Americe. Jenže když se pak člověk prochází ulicemi Los Altos, tak zaručeně nikoho nepotká a navíc se okamžitě ztratí. Nikdo tady nechodí pěšky a domy i auta vypadají úplně stejně. Koncentrací těch nejlepších na jednom místě se paradoxně z těch nejlepších stávají průměrní. Přemýšlela jsem proto, jak princip otočit a individualitu ukázat na základě měření normálních věcí. Po vzoru Guinnessovy knihy rekordů jsem se rozhodla vytvořit knihu světových rekordů v Los Altos, a na základě běžných věcí tak ukázat jedinečnost každého z obyvatel. Hledala jsem třeba člověka s nejdelšími vlasy, nejstarším mobilním telefonem nebo s největší sbírkou plyšáků.

Zpočátku bylo pro místní těžké pochopit princip. Teprve až se objevily první příklady typu nejmladší starosta v Los Altos, nejšpinavější koberec v Los Altos nebo největší počet fotografií z pláže v mobilním telefonu, tak pochopili, v čem to celé spočívá. Taky mě zarazilo, že lidé mezi sebou paradoxně nechtěli soutěžit, proto každý pro sebe vymyslel speciální kategorii. Máme největší sbírku plyšáků, ale i největší sbírku nalezených plyšáků, největší počet ovocných stromů v přední části zahrady, ale i největší počet ovocných stromů v zadní části zahrady. Vzhledem k počtu obyvatel daného místa, který přesahuje 35 tisíc, se tak výjimečnými staly většinou úplně normální věci, a právě díky nim se seznámili naprosto rozdílní lidé. Doufám, že právě Los Altos se stane místem, kde se největším měřítkem úspěchu časem stane normálnost.

Právě teď je jich spousta. Některé se táhnou dokonce několik let. V Bedřichovicích vstupuji do posledního roku „pětiletky“, ve které se snažím založit v obci nový typ svátku. Svátek, každoročně stanovený na 3. září, má pokaždé zcela jinou podobu, ale vždy se jedná o formu nicnedělání. Podstatné je, že během těchto pěti let jde vždy o pracovní den, takže obyvatelé nejdou do práce a musejí případně i omluvit děti ve škole. V roce 2011 vesnice odjela do Londýna, rok poté jsem zase všem nabídla nové pracovní místo, které spočívalo v řádném plnění činnosti „od ničeho k ničemu“. Třetí rok jsme trávili sportem – uspořádala jsem soutěž v chytání lelků, ve které vyhrál ten, který skončil na třetím místě, a tím prokázal, že dokáže lelkovat i v lelkování. Letošní ročník Přílet pečených holubů byl ve znamení voleb – každý v obci si mohl založit svou stranu a během dne svým programem přesvědčit ostatní, aby do ní vstoupili.

Především revitalizace současné návsi. Ta měla probíhat už na jaře, ale zpozdila se kvůli výběrovému řízení na stavební firmu. Mým cílem je vybudovat kulisu, která má vytvořit podmínky pro vznik nové činnosti nebo zcela nestandardního chování na známém místě. Ten hlavní úkol mě tedy teprve čeká.

Realizuji jej se svou dcerou Julií a zbytkem rodiny. Zpočátku jsem hlavně řešila situaci po rozvodu a jak pomocí akce změnit kvůli Julii svůj vztah s bývalým manželem. To se nakonec podařilo šokem – naordinovala jsem si, že já, Julie, můj bývalý i současný manžel spolu intenzivně strávíme tři dny na neznámém místě. I když se výsledek nedal předvídat a mohl skončit naprostým fiaskem, stal se opak. Teď se zase snažím Julii propojit s prababičkou Miladou – ta pro Julii s mou pomocí sepsala a nakreslila skutečnou „pohádku“ o svém životě s názvem Normální život.

Jak už jsem říkala, inspiruje mě určitý typ problému a nerozlišuju, jestli jde o téma veřejné, nebo soukromé, přemýšlím jen, jak ho nejlépe uchopit. Pochopitelně vždycky pak zvažuju co zveřejnit a co ne a taky v tomto směru respektuju rozhodnutí každého z rodiny. O žádném starém traumatu nevím, vždycky jsem řešila aktuální věci, které mě zrovna trápily – že babička leží a nechce vůbec nic dělat nebo že Julie nikdy neviděla mě a bývalého manžela pohromadě.

To, co jsem se naučila v posledních pár letech, jsem předtím považovala skoro za nemožné. I přesto, že jsem vždycky k lidem přistupovala nepředpojatě, svým postojem a chováním mě každý logicky přiměl si nějaký názor udělat. Poté jsem se ho držela a s velkou změnou nepočítala. Právě v Bedřichovicích jsem ale poznala, jak velký vývoj může v chování jednotlivců nastat, a to mě naučilo lidi vnímat nepředpojatě i přesto, jak se zrovna chovají. Můj muž tomu sice říká naivita, ale podle mě se mýlí. Všimla jsem si totiž, že pokud ke zlobě, zatvrzelosti nebo závisti přistoupím tak, že ji prostě nevnímám, člověk naproti se začne měnit. Chce to ale čas a také zkušenosti, které vám dávají jistotu, že to má smysl. Že v Česku vládne závist, není nic nového, mě ale zajímá způsob, jak k ní přistupovat, jak ji odbourat nebo proměnit v něco jiného.

V principu je jedno, čím se zabýváte. Jde o to, jak to děláte. Normálnost a rovnost jsou pro mě dvě úplně zásadní témata. Rovnost je podle mého názoru i klíčové téma celé české společnosti. Normální život považuju za měřítko mnoha věcí a současně i směrovku, když si nevím rady.