Smysl pro komunitu? O knize Jana Beneše Koldům Litvínov

Mnozí lidé považují za podobně neúspěšné experimenty i skutečné projekty takzvaných kolektivních domů, které u nás po roce 1945 vyrostly ve Zlíně a později, větší a slavnější, na kraji Litvínova. A právě litvínovskému kolektivnímu domu je věnována kniha novináře Jana Beneše Koldům Litvínov: Dům jako sociální zrcadlo (Academia 2023). Autor do ní sesbíral svědectví z dobového tisku, hlasy obyvatel-pamětníků i odborníků z různých oborů. Těm všem dává široký prostor k vyjádření. Společně vytvářejí pestrý a mnohovrstevnatý obraz, který se nedá redukovat na výše zmíněné schéma.

Prvním obyvatelům dům skutečně nabídl nejen moderní bydlení, ale i naplnění myšlenky kolektivismu „společně jíst, společně se bavit, společně žít“. Kromě bytů plán počítal nejen se společnou jídelnou, ale také s prádelnou, mandlem, obchodem s potravinami, školkou i jeslemi a s řadou dalších služeb, včetně kulturního vyžití. Někteří pamětníci v tomto smyslu o původním Koldomu skutečně mluvili jako o oblíbeném a ceněném bydlení, v němž „mezi lidmi existovalo bezpečí, důvěra, pouto“, kde se obyvatelé sžili, znali se navzájem, navštěvovali se a pomáhali si s hlídáním dětí.

Dnešní čtyřicátníci vzpomínají na to, jak za špatného počasí trávili veškerý čas na třicet metrů dlouhých chodbách. Hráli hry, například na schovávanou: „Hledat někoho na ploše jedenácti pater, to nemělo chybu. “ Pořádány byly dále taneční zábavy (nechyběl vlastní taneční orchestr), ve společenských místnostech fungoval kroužek šachistů, pionýři, filatelisté, fotokroužek a hudební i divadelní soubor.

Koldům byl s jedenácti (nadzemními) podlažími v poválečné době také nejvyšší obytnou stavbou v republice, a už jen svojí výškou budil respekt. Jeden z respondentů vzpomíná, že pro něj, který do té doby viděl maximálně třípatrové obydlí, to bylo ohromující: „Nechápal, jak to může vůbec člověk tak vysoko vystavět.“

Ovšem pro lidi, kteří se do něj stěhovali, existovalo mnohem více věcí, na které nebyli zvyklí. Přinášeli si do něj návyky (a hodnoty) z republikánského Československa, anebo prostě ze života na venkově. Jeden z pamětníků tedy uvádí, že jeho otec byl velký příznivec Masaryka, takže přímo v Koldomu měli jeho portréty i bustu (a když dokumentaristé jejich byt filmovali jako důkaz úspěchu socialistického stavitelství, Masaryk se pochopitelně do žádného záběru nedostal).

Obecnějším problémem pro ostatní obyvatele ale byli spíše ti, kteří byli zvyklí chovat domácí zvířectvo. V Koldomu sice platil přísný zákaz chovu koček a psů (i všeho ostatního), ale někteří si na balkonech přesto zřizovali kurníky pro slepice nebo pro králíky. Jistý občan dokonce do vany pořídil živé kůzle, další si po nocích do jedné volné místnosti navezl 20 cm hlíny, nasázel tam brambory a zaléval je; načež sousedům pod ním brzy začala ze stropu téct voda.

V tomto směru se zřejmě postupně podařilo nové obyvatele zbavit jejich archaických návyků. Zájemci se případně mohli realizovat v nedaleké zahrádkářské osadě, kterou si podle slov jedné z obyvatelek „vykolíkovali sami“ na volném pozemku; každý individuálně na svých zahrádkách se mohl věnovat pěstování zeleniny i třeba drobnému kutilství.

Což ale neznamená, že by dům začal fungovat zcela tak, jak architekti plánovali. Byty kupříkladu měly speciální skříňky v těsné blízkosti vstupních dveří. Do nich měli obyvatelům Koldomu zaměstnanci Stalinových chemických závodů podle objednávky chystat například pečivo a mléko. Někteří pamětníci ale tvrdí, že tato služba nikdy nefungovala. Servírovací skříňkou pak ale někdy děti lezly domů, když si zapomněly klíče; a k témuž ji využívali i zloději.

Možnost navštěvování restaurace nájemníci téměř nevyužívali. Domácí stravování bylo levnější, ale existoval i hlubší důvod. Jestliže někteří modernističtí a komunističtí plánovači považovali rodinu za přežitou a kolektivní bydlení mohlo být jedním ze způsobů, jak ji oslabit, většina občanů nový režim ani bydlení v Koldomu takto nevnímala. Jak říká Martin Franc, pro chudší lidi naopak převrat znamenal možnost „převzít životní styl dřívějších středních vrstev“. I ve vnímání genderových rolí tedy zůstávali obyvatelé Koldomu konzervativní. Jak v knize říká antropoložka Hana Glaser Daňková: „Příprava domácí stravy pro rodinu byla naprosto klíčovým znakem té ‚správné‘ feminity, tedy do obrazu správné a spořádané ženy a hospodyně vůbec nepatřilo, že by se její rodina mohla stravovat jinak než doma. A domácí strava byla samozřejmě vyžadována i ze strany mužů.“

Postupně se také vytrácel pospolitý duch. Jestliže pamětníci z prvního (západního) křídla často vzpomínají na sounáležitost a nenucené setkávání (na atmosféru „malé vesnice, kde se všichni znali“), pamětníci z řad obyvatel východního křídla si nic podobného s takovou intenzitou nevybavují. Obecnou nedůvěru a strach ze vzájemného udávání pak přinesl rok 1968 a normalizace. Z Koldomu se tak stal normální činžovní dům s rodinnými byty, v němž každá rodina žije sama pro sebe se svým rodinným hospodářstvím, bohužel s tím rozdílem, že zvláště rozměry jednotlivých kuchyní na to nebyly dostatečně vybaveny, protože se předpokládalo využívání kolektivních služeb.

Časté byly i závady, jak to popsal spisovatel a obyvatel Koldomu Josef Jedlička v knize Kde život náš je v půli se svou poutí: „Starší lidé ale většinou umírají. Jejich srdce nesnese stoupání do devátého a jedenáctého patra, když nejedou výtahy. Hned prvé jaro zemřel na odpočívadle mezi čtvrtým a pátým patrem starý inženýr a krátce nato odvezli s infarktem i jeho paní, což bylo ostatně chápáno jako osudový akt třídní spravedlnosti, neboť byt, který obývali, byl pro dva bezdětné manžele nadměrný. Také voda občas neteče.“

Do života nájemníků drasticky zasáhl též požár středního traktu v roce 1984, po kterém uzavřela provoz školka s jeslemi. A taneční orchestr musel činnost ukončit už rok předtím: důvodem bylo to, že jeho členové odmítli zájezd do Německé demokratické republiky, protože jim nebylo zaplaceno kapesné.

Nejtemnější období ale přišlo po roce 1989: důvodem bylo stěhování sociálně slabých do Koldomu, neplacení nájmů, neudržování čistoty a pořádku v domě, bezdomovci spící na chodbách a vykrádání bytů. Tedy obecně to, že si mnozí demokracii vykládali jako ztrátu všech povinností a „absolutní beztrestnost“.

Naštěstí v posledních letech se situace velmi pomalu zlepšuje: stabilizovala se bezpečnostní situace v domě, problémových nájemníků je minimum, došlo i na dlouho plánovanou generální opravu, kterou přitom Koldům naléhavě potřeboval už v osmdesátých letech. A nenápadně se znovu vrací i nesmělé pokusy vrátit tamnímu bydlení to, k čemu odkazoval původní název, tedy povzbudit společenský život a smysl pro komunitu či kolektiv.

Kniha plasticky předvádí střet odlišných životních modelů a představ. Může působit jako varování, že vznik organické komunity se nedá naplánovat ani vynutit shora. Ale současně je svědectvím o tom, že se podobné sny v dějinách vrací a stále budou vracet. A že opačný extrém, tedy zavřít se do svého privátního světa a starat se jen o sebe, také nikomu neprospívá.