Smrt i dějiny rádi pomíjíme. Jaroslav Rudiš přiveze na veletrh do Lipska svůj první německy psaný román

Viděl, svého dědečka. Před nějakými jedenácti lety umíral doma a já byl u toho. Popisy starých těl v knize z tohoto zážitku vycházejí. Něco jsem si k tomu i načetl a mám kamarádku, která se stará o vážně nemocné lidi. Vyprávěla mi o barvách těl, o tom, že odhadne blížící se konec a dokáže ho tipnout na dny. Přišlo mi to strašně silné.

Je zajímavé, že jdete tímhle směrem. Nikdo z novinářů se mě na to zatím neptal, řešili spíš dějiny, které hrají v tom románu také velkou roli. Smrt je pro mě podstatné téma. U dědova umírání jsem si uvědomil, jak je důležité to vidět, prožít. O čtrnáct dní později zemřela moje babička, v nemocnici, a dodnes cítím, že jsem se s ní úplně nerozloučil.

Dlouho jsem přemýšlel o příběhu chlapa, který doprovází lidi ke smrti. Jednou jsem při cestě autobusem do Norimberku vyslechl rozhovor dvou Češek, které přesně tohle dělají. Vyprávěly si o pacientech, kteří jsou dementní, mají parkinsona, jsou smutní a agresivní. Ti lidé tráví konec svého života často o samotě, jejich rodiny u nich nejsou. Pak jsem zjistil, že to podobně řeší i někteří mí němečtí známí. Najednou se u nich doma objeví někdo z Rumunska a stará se místo nich o jejich nemocnou maminku.

Ten námět jsem nějakou dobu nosil v hlavě, vymyšlenou jsem měl i story s útěkem hlavního hrdiny z Československa. Pak se k tomu přidal ještě příběh inspirovaný mým německým kamarádem, který trpí „historickými záchvaty“.

I on jezdívá na bojiště, kde se v létě 1866 odehrál osudový střet pruských a rakouských vojsk. Už před mnoha lety mi daroval první větu mého románu, která zní: Bitva u Hradce Králové prochází mým srdcem. Podobnou větu nevymyslíte. Je v ní obsaženo vše: smutek, šílenství i humor. Ta věta dala knize tón a byla jedním z důvodů, proč jsem ji psal německy a od začátku o ní německy i přemýšlel.

Dlouho jsem věděl, že o tomhle velmi dobrém kamarádovi, kterému jsem knihu věnoval, musím napsat. Stejně jako románový Winterberg jezdí střední Evropou s bedekrem z roku 1913. Ostatně často mám ke svým postavám blízko – nejblíž jsem měl asi k Vandamovi z Národní třídy, ale i v Českém ráji mají postavy reálné předobrazy.

Ano, a když jsem román psal, myslel jsem na to. Viděl jsem nás, jak trčíme v prosinci mezi svátky na bojišti u Hradce. Byla zima, foukal vítr, padal sníh. Stáli jsme tam v kabátech jako blázni a on mluvil o té bitvě. Na jednu stranu mi to přišlo jako čiré šílenství, zároveň v tom ale bylo i něco krásného a velkého. Je důležité vidět a prožívat dějiny. Pomíjíme je podobně jako smrt, nezabýváme se jimi. Vidíme krajinu a neuvědomujeme si, co se v ní všechno odehrálo. Že je, jak se v románu opakuje, krásnou krajina bojišť, ruin a hřbitovů. Tuhle větu jsem našel v anglickém průvodci Českým rájem z přelomu 19. a 20. století. Je to zároveň kýč i strašná pravda, která pro Winterberga symbolizuje celé evropské dějiny.

Spousta lidí s postupujícím věkem záměrně odchází do izolace, nechce vnímat okolní svět a žije minulostí. Winterberg to má stejně, musí se taky s něčím vyrovnat. Ve středoevropském příběhu, který pojednává o železnicích a krematoriích, samozřejmě vytane i holocaust.

Ve své pracovně v Lomnici nad Popelkou mám velkou mapu rakouskouherských drah z roku 1911. Když ji srovnáte s mapou dnešní železniční sítě ve střední Evropě, zjistíte, že z ní hodně zůstalo. Chtěl jsem nasednout a jet a téma drah i dějin nějak uzavřít.

Železnice je metaforou řady věcí. Je to mimo jiné i hudba. Chtěl jsem, aby můj román zněl. Když jsem ho psal, hodně jsem myslel na vlaky a jejich rytmus. Winterbergovo opakující se „ja, ja“ připomíná klapot spojek na kolejích. Záměrně jsem také velkou část textu napsal ve vlacích mezi Prahou, Berlínem a Vídní. Všechna místa z románu jsem procestoval, trávil čas na nádražích, snad jsem z toho něco nasál.

Přesně tak. Refrény tam jsou – skládají se z opakujících se Winterbergových divných vět a slov. Starší, ale i mladší lidé se do jisté míry zacyklují. Vybavují se jim stále stejné vzpomínky a historky, které považují za důležité, které jim uvízly při filtrování vlastní minulosti. Jako valounky zlata, co zůstanou na dně pánve po rýžování.

Určitě ano, uklidňuje mě. Cestování vlakem je forma meditace. Snažím se tak absolvovat i dlouhé trasy, letadlem létám výjimečně. Člověk vždycky něco zažije. Trochu nevýhoda je, že mám radši pomalejší vlaky, v těch rychlých už tak dobře nevnímám krajinu. Když jedete pomalu, dokážete si utřídit myšlenky a pospojovat souvislosti.

Padesátník Kraus, který provází nemocné a staré lidi před smrtí, je nucený si prožít i příběhy, které nechce, a nakonec i velkou cestu s Winterbergem. Oba jsou stále v pohybu. Zastavit se znamená zemřít. Musí jet dál a dál, i když vlastně nevědí kam. Postupem času zjišťujeme, že jsou oba traumatizovaní evropskými i osobními dějinami, které od sebe nelze oddělit. Ukáže se, že je toho hodně spojuje, třeba i téma velké lásky, kterou oba v minulosti ztratili.

Kraus má taky své démony, hodně pije, aby se ze všeho nezbláznil. Jemu podobní lidé jsou ve společnosti, která stále více stárne, hrdinové dnešní doby. Jsou to oni, kdo s umírajícími tráví jejich poslední chvíle. Často je to pochopitelné, rodinní příslušníci musí pracovat, vydělávat. Jde to ale ještě dál. V krematoriu v Liberci jsem zjistil, že dnes většina pohřbů probíhá bez obřadu, rodina ho nechce. Prý je zbytečné za to utrácet peníze. A stoupá i počet lidí, kteří si po kremaci nevyzvednou popel zesnulého.

Mám rád český humor, přesto jsem tu knihu nedokázal napsat česky. V němčině jsem už psal scénáře, divadelní adaptace, povídky. Už to pro mě není cizí jazyk. Nový román je paradoxně moje nejobsáhlejší kniha. V němčině má přes 540 stran.

Přijde mi skvělé, že když člověk umí německy, mnohem lépe rozumí středoevropským příběhům. Chtěl jsem se přihlásit k tradici dvojjazyčnosti naší země. Jsem český spisovatel, je to český román, ale napsaný německy. Možná bude trochu objevnější pro Němce než pro Čechy. Ti přece jen asi lépe znají okolnosti bitvy u Hradce Králové. Právě objevování historických souvislostí pro mě bylo při psaní důležité. Často si neuvědomujeme, že českou historii nelze vyčlenit, že je pevně spjatá se saskými, pruskými i rakouskými dějinami.

Já sám knihu překládat nechci. Vědomě jsem si pro ni zvolil němčinu a radši bych teď napsal něco nového. Asi bych při tom i trpěl, protože bych tam chtěl něco dopisovat. A taky si myslím, že ten překlad bude docela těžký. V německém textu jsou různé odstíny. Objevuje se v něm zastaralá řeč bedekru, Winterberg používá divná slovní spojení. A pak je tam Kraus, který je původem Čech a má slova nebo obraty, které by Němec nezvolil. Některé věci z české nebo rakouské němčiny jsme tam schválně nechali, aby měl román svou barvu.

Lipský knižní veletrh je pro středoevropskou a východoevropskou literaturu velmi významný. I nakladatelství směrovalo vydání mé knihy spíše k němu než k podzimnímu Frankfurtu, druhé klíčové události literárního roku. Lipský veletrh má ohromnou tradici a české literatuře určitě může pomoci.

Zájem novinářů je momentálně obrovský. Oslovují nejen zavedené autory typu Radky Denemarkové nebo Jáchyma Topola, ale mají i touhu objevovat nové. Dovedu si představit, že se bude líbit třeba Tereza Semotamová. Teď jsem četl její knížku Ve skříni, mám ji německy. Je super přeložená, strašně dobrá, vtipná, absurdní. Mohla by čtenáře oslovit. Český humor a smysl pro podivnosti a absurdno v Německu fungují. Důležité ale je, aby ten stávající zájem hned neopadl.

Naše účast v Lipsku samozřejmě něco stojí. Je ale třeba si uvědomit, že to není reklama jen pro nás autory nebo českou literaturu, ale pro celou Českou republiku. Normálně si nás Němci spojují spíš s výrobou aut a pivem. Je důležité ukázat, že máme i svou kulturu. Přál bych si, aby se na ni konečně vydávalo ono pověstné jedno procento ze státního rozpočtu. S českou kulturou se totiž v zahraničí dá dělat i za relativně málo peněz hodně muziky.