Článek
Kniha s podtitulem Československá ilustrace a vizuální kultura 1950–1970 čtenářsky přístupnou formou krátkých kapitol mapuje éru společenské přeměny, jež je dnešní historiografií nahlížena skoro výhradně jako doba temna nesmlouvavých politických čistek. Její vizuální tvář předkládaná v Pionýrech a robotech ale působí přesně opačně – radostná nálada malůvek čerpala z poválečné euforie a nesla se i v duchu jisté naivity nových pořádků slibujících nesplnitelné. A ačkoli vizuální kultura musela věrně sloužit propagandistickým účelům režimu, pronikají do ní – hlavně v šedesátých letech – novátorské přístupy přicházející často z nepřátelského Západu. Ostatně ne náhodou charakterizuje text ze zadní strany knihy roky 1950–1970 jako „zlatou éru československé ilustrace“.
Pionýři a roboti se nutně museli odrazit od dobového společensko-politického kontextu, který v padesátých letech výrazně ovlivňoval tvorbu uměleckou i užitkovou. V užitkové grafice bujelo povinné budovatelské nadšení a horovalo se proti nepřátelům – ať už to byli kulaci, či mandelinka bramborová. Karikatury imperialistických pohlavárů se ale mohly lehce obrátit proti svému autorovi. Když se Josef Molín chtěl v roce 1950 zavděčit angažovanou kresbou pokryteckých amerických politiků křtících válečnou loď Peace, určitě by ho v životě nenapadlo, že patřičné orgány uvidí na obálce časopisu Dikobraz mezi zkarikovanými postavami i prezidenta Klementa Gottwalda a jeho ženu Martu. Molín skončil na osmnáct měsíců za mřížemi.
Import myšlenek majestátního socialistického realismu vnucený ze SSSR měl naštěstí pro československé autory jen krátkodobé trvání – už v polovině dekády se objevuje kritika „schematičnosti“ v zobrazování kladných i záporných hrdinů a po smrti Stalina můžou tvůrci konečně volněji vydechnout.
Dějiny poválečné vizuality se samozřejmě neobejdou bez detailního pohledu na dětská média, jako byly Mateřídouška, Ohníček, Pionýr či Mladý technik, časopisy, jež vznikaly v letech 1945 až 1957 a měly za úkol formovat nejmladší generace pod bedlivým dohledem státních orgánů. Děti sbíraly papír se Sekorovým Ferdou, dozvídaly se o krutém životě v kapitalistických zemích nebo o nových vynálezech, s nimiž přišli sovětští vědci.
Jejich vnímání světa samozřejmě ovlivňovaly i didaktické obrazy, diafilmy, učebnice či dětská leporela. Relativně bezpečná zóna tvorby pro nejmenší se ale také stala útočištěm celé řady umělců, kteří by jinak neměli šanci se v sešněrované době prosadit.
Jiří Winter: ilustrace z knihy Miloslava Švandrlíka Draculův švagr (1970), z knihy Pionýři a roboti
Na konci padesátých let přichází pro českou vizuální kulturu přelomové Expo 58 a tzv. „bruselský styl“ proniká všude od užitkového designu až ke knižní typografii. Ve stejném čase vzniká skupina Polylegran spojovaná s osobnostmi, jako jsou Adolf Born či Vladimír Jiránek, jejichž svěží pojetí grafiky často inspirované západními autory v následující dekádě výrazně mění dění na domácí scéně. Celkové společenské uvolnění s sebou přináší nástup důležitosti reklamy nebo „konstruktivní satiry“, která se ale musí pořád držet v jistých mantinelech.
Vlajkovou lodí této kritiky v mezích byl časopis Dikobraz, jenž se liberalizoval pod vedením šéfredaktora Eduarda Littmana v letech 1957–1958 a získal si tehdy obrovskou popularitu.
Jednou z hvězd týdeníku se stalo duo Neprakta – malíř Jiří Winter a námětář Bedřich Kopecný, které se od propagandistických kreseb z padesátých let dostalo během dvou dekád až k softerotickým malůvkám. Byť jsou na dnešní poměry velmi krotké, ve své době byly závanem svobodomyslnosti.
Ryška a Šrámek pokrývají i vývoj tiskařské technologie, zabrousí do dějin komiksu, knižních ilustrací a do jejich hledáčku se dostávají i instruktážní příručky, jako je Mladé manželství z roku 1970, které učí sexuální polohy na bizarních fotografiích s figuranty oblečenými do celotělového návleku.
Tady stojí za připomenutí, že kniha Pionýři a roboti vznikla jako jakýsi vedlejší produkt projektu Padesátky, webové stránky zabývající se vizualitou páté dekády. I jen letmý pohled na rozcestník portálu naznačí, že se do knihy nevešla celá řada půvabných témat zpracovaných na webu – příručky pro přežití při atomové válce, design bankovek či populárněvědecké publikace. Pionýři a roboti tak mohou sloužit jako vstupní brána do dalšího studia na zmíněném portálu, prostorové omezení jim nicméně dovoluje jasněji sledovat linii vývoje vizuálního jazyka, jež do velké míry kopíruje posuny ve společnosti.
S podobnými knižními projekty se poslední roky roztrhl pytel. Planeta Eden mapovala poválečné vize české science fiction, Dějiny československého komiksu 20. století zevrubně pokryly kreslené příběhy s bublinami a publikace Postavit domy nestačí (na níž se podílel také Jan Šrámek) se zabývala vizualitou socialistických sídlišť.
Samozřejmě že nabídka těchto publikací částečně těží z poptávky starších generací, které si rády připomenou efemérie ze svého mládí, na druhou stranu nás podprahově upozorňují na důležitost jisté citlivosti ve vizualitě, jež ovlivňuje náš život více, než jsme si ochotní připustit. Vždyť třeba dnešní doba, zanesená vizuálním smogem, po sobě v tomto ohledu zanechává mnohem žalostnější odkaz než údajné doby temnot.
Pavel Ryška a Jan Šrámek
Pavel Ryška a Jan Šrámek Pionýři a roboti
Paseka
Pavel Ryška, Jan Šrámek: Pionýři a roboti
