Článek
Ve svém novinovém článku o silvestrovských událostech v Kolíně nad Rýnem, kde došlo k hromadnému napadení žen ze strany muslimských mladíků, píšete, že nelze nabídnout azyl jen „tělům“ uprchlíků, ale že je potřeba také přesvědčit jejich „duše“, aby se změnily, protože jsou „jiné“ než ty evropské.
Všichni lidé na světě se nějak liší jeden od druhého. To, že jsou uprchlíci jiní, není nic neobvyklého. Jde o to, co s tím. Jednou z možností, jak reagovat na současnou globální uprchlickou krizi, je určitě i to, že Evropa zavře všechna svá okna a dveře – ale to nebude fungovat.
Velká část Čechů, zdá se, v takové řešení věří.
Když se lidé bojí o svůj život a o život svých dětí, jako dnes Syřané, prostě odejdou ze své země hledat bezpečí. To je legitimní. A rozumět byste tomu měli i vy, vždyť za sebou máte dvě světové války a několik vln odchodů do exilu. Legitimní je ale také strach člověka, který žije v České republice a je v zajetí určité protiuprchlické hysterie.
Lidé z obou těchto táborů mají pro své postoje silné důvody. Jenže pokud se nemají navzájem pozabíjet, musí se dohodnout na kompromisu. Není možné zavřít před uprchlíky dveře, historie spočívá v neustálé změně, a ani vaše země nemůže dlouhodobě prosperovat, pokud do ní nebudou přicházet lidé, kteří přinášejí něco nového. Ovšem když sem lidé odjinud přijdou, musí zároveň respektovat soukromý prostor zdejších obyvatel a jejich způsob života.
Respektovat zdejší způsob života tedy znamená změnit se? Jak by to mělo probíhat?
Nastavit pravidla pro takovou změnu není moje práce, tím by se měli zabývat asi hlavně politici a elity jednotlivých zemí. Každá bude navíc reagovat jinak, v souladu se svými potřebami. Ovšem jedno je jisté – to, co nefunguje nikdy, je zavřít oči…
K současné situaci je především třeba říci, že svět prochází velkou proměnou, která je problematická ne kvůli uprchlíkům, ale kvůli rozmachu nových fašistů. Proti sobě nestojí Čech a uprchlík, ale svobodný člověk a ten, kdo chce zabíjet. A tohle rozdělení jde napříč náboženstvím, napříč islámem, napříč hranicemi. Je proto třeba zachovávat rozdíl mezi muslimem a islamistou. Islamisté dnes zabíjejí daleko víc muslimů než cizinců. Nejste to vy, kdo trpí nejvíc. Nejvíc trpíme my v muslimském světě. Je to stejné jako s nacismem. Je pravda, že vznikl v Německu, ale zároveň na něj nejvíc doplatili právě Němci.
Klíčová otázka uprchlické krize podle mě zní, zda může Západ přežít, pokud uprchlíky nepřijme. Jeho síla na mezinárodní scéně je postavena na morálce, na tom, že chrání a prosazuje své hodnoty a svobody. Co zbude z jeho nadřazenosti, když tento přístup opustí? Nic.
Sám však píšete o tom, že islám vzbuzuje strach proto, že se v jeho jménu zabíjí a masakruje…
Nemůžu ignorovat nemoci své kultury. Je to, jako by komunistický intelektuál odmítl kritizovat komunismus z důvodu, že by to mohlo prospět druhé straně. O některých věcech prostě mluvit musíme.
Lidem v Praze muslimové ještě před dvaceti lety nijak nevadili, člověk se tu mohl pomodlit k Alláhovi a nikdo mu nic neřekl. Kdy se to změnilo? Když islamisté začali zabíjet. Když se pokusili zmocnit světa pomocí násilí. Reakcí bylo vzedmutí nenávisti vůči muslimům jako celku, což je ale přesně cíl islamistů. Čím více budete muslimy nenávidět, tím více a snadněji je budou islamisté verbovat do svých řad, tím budou silnější. Takže pokud svůj postoj vůči muslimům vy sami nezměníte, povede to k válce. Nad islamisty se bez muslimů po boku vyhrát nedá.
Víte, proč je dnes Francie jedním z hlavních cílů teroristů? Protože tam žijí tři až čtyři milióny muslimů. Sebevražední atentátníci na místech pařížských útoků pohodili syrské pasy. Už jste viděl nějakého sebevražedného atentátníka, který si s sebou vezme do akce pas? Vždyť je to nesmysl! Organizátoři útoků přesně věděli, co dělají, přesně věděli, jak funguje Západ, přesně věděli, že když tam nechají uprchlické pasy, lidé si řeknou: Ano, ty atentáty spáchali uprchlíci. Islamismus probouzí islamofobii, aby mohl vyvolat válku. Nejde vlastně vůbec o náboženství, je to politický projekt.
Když se tedy člověk začne bát, přijímá roli, kterou pro něj přichystal Islámský stát?
Přesně tak. Ostatně veškerá islamistická propaganda, na jejímž základě verbují nové lidi, je dnes postavena na sdělení: Podívejte se na Západ – oni nás nenávidí.
V souvislosti s útoky v Kolíně nad Rýnem jste psal také o postavení žen v muslimském světě, mimo jiné o tom, že žena v něm je „ženou pro všechny, kromě sebe samotné“. Moje otázka znovu zní – co s tím? Co máme dělat s muslimskými uprchlíky, kteří takto uvažují?
Musíte být tvrdí. Uprchlíci přicházejí do Evropy za svobodou, ale musí to být svoboda i pro jejich ženy a dcery. U podobných kulturních věcí není možné dělat kompromisy. Žena v muslimském světě trpí. Muž trpí s ní, protože se k ní chová nezdravě. Co je to za manželství, když manžel manželku nemiluje? Opravdové sexuální uspokojení že by mělo přijít až po smrti? To není normální, to je patologické! O právech žen nesmíte smlouvat. Žena nesmí odcházet z jedné diktatury, aby se ocitla v jiné. Osobně se za ženská práva velice zasazuji, jsou podle mě klíčová. Myslíte si, že sedmnáctiletý mladík, který zažívá plnohodnotný milostný vztah, který svou vyvolenou líbá, který jí posílá milostné dopisy, vyhodí sám sebe do vzduchu? Ne. Od štěstí se neodchází.
Vzhledem k radikálnímu tónu vašeho psaní – jaké je vaše dnešní postavení v Alžírsku?
Komplikované. Už zítra může být uprchlík i ze mě. Nevím, co bych v takovém případě dělal, nemám žádný plán. Mohl bych se odstěhovat sem do Prahy, mohl bych si tu koupit byt, peníze na to mám. Jenže co dál? Nejsem Čech a mé děti by si na nové prostředí zvykaly možná ještě obtížněji. Vaše pojetí identity je dost uzavřené, stejně jako u nás v Alžírsku.
Kámel Daúd
Svět slov mi zatím nepřinesl nic vysloveně špatného, na druhé straně se denně setkávám s urážkami, či dokonce výhrůžkami. Jsem v pozici, že když řeknu všechno, co si myslím, tak možná nebudu žít dlouho. Jenže když neřeknu všechno, co by to bylo za život?
Doma na vás byla uvalena jedním imámem fatva. Stalo se tak kvůli vašemu románu?
Ne, byly za tím nějaké články, které jsem v Alžírsku publikoval. Ale především šlo o to, že se mi podařilo prosadit se ve Francii – v té chvíli mě mohli, vzhledem ke složitému vztahu obou zemí, napadnout a obvinit jako zrádce vlastního národa. A myslím si, že se mě tím také snažili přimět z Alžírska definitivně odejít. Dokud tam totiž zůstávám, lidé mi naslouchají. Kdybych se usadil ve Francii, o svůj vliv na alžírské veřejné dění bych přišel. A hlavně, islamisté mi nevyčítají jedno slovo nebo jednu větu, ale rovnou celý způsob mého uvažování.
Kvůli už několikrát zmíněnému článku o událostech v Kolíně nad Rýnem proti vám pro změnu veřejně vystoupila skupina francouzských intelektuálů. Nařkli vás z islamofobie.
V podstatě mi tím vzkázali, že si myslí, že dokážou o věcech přemýšlet lépe než já. Jenže jsem to já, kdo žije v arabském světě, ne oni. Ano, můžu se mýlit, ale mám právo na své názory a postřehy. Na mentální mapě světa to momentálně vypadá tak, že Západ je civilizace a všechno ostatní jsou barbaři. Takhle to stojí už od starověkého Říma, vždycky my a oni. Já se však budu s dovolením držet práva mluvit za svoje lidi. Jsem Arab, a budu proto mluvit za Araby.
Stojím si za tím, že všechno, co jsem v tom článku napsal, je pravda. Máme problém s touhou, s láskou, se svobodou, se vztahem k ženám. Každý, kdo navštívil arabský svět, ví, že to tak je. Jaká je odpověď mých kritiků? Buď tvrdí, že žádný takový problém neexistuje, nebo že se jedná o dědictví kolonialismu. Ani s jedním se nedokážu ztotožnit. U nás máme přísloví: „Slunce sítem nezakryješ.“ Nemá smysl popírat věci, které jsou očividné. A není možné ze všeho v arabském světě obviňovat kolonialisty. Kolonialismus byl zločin, já vím. Ale já jsem zodpovědný za svůj život, za své děti teď, v tomto okamžiku. Je to, jako když se někdo narodí ve špatné čtvrti a svádí na to pořád dokola všechny své životní neúspěchy.
To není tak výjimečné.
Vidíte, já pocházím z malé vesnice, z prostředí, které bylo skoro úplně negramotné. Myslíte, že mi někdo poklepal na rameno a řekl mi, tady je váš pas a vaše sláva a od teď si můžete létat po konferencích a festivalech? Ne. Musel jsem se k tomu dopracovat, musel jsem odmítnout podmínky, ve kterých jsem vyrůstal, musel jsem se snažit víc než jiní. Západ pro mě byla příležitost. Nezbožňuji ho ani jím neopovrhuji – připadá mi zajímavý.
