Článek
Argumentace bývá v takových textech podobná: ženy jsou schopné zásadních podrazů a jejich vzájemná přátelství trvají pouze tak dlouho, dokud se nedostanou do střetu kvůli něčemu důležitějšímu – nejčastěji kvůli muži, protože je to přece on, kdo vždy stojí v centru jejich pozornosti.
Geniální přítelkyně (přeložila Alice Flemrová, Prostor 2016), první díl románové tetralogie Eleny Ferrante, což je pseudonym italské autorky, jež svou skutečnou identitu odmítá odhalit, vypráví o přátelství mezi Elenou a Lilou.
Poprvé je potkáváme coby malé školačky v chudé neapolské čtvrti v padesátých letech 20. století. Vypravěčkou je Elena, jíž se dostane na rozdíl od Lily možnosti studovat. Svou kamarádku ale považuje celé roky za chytřejší, originálnější, zajímavější a všechny své životní milníky poměřuje její zkušeností.
Je snadné sklouznout k vysvětlení, že jádrem příběhu je tu vztah mezi ženami. V tomto ohledu bývá kniha označována jako repetitivní, pomalá nebo zdlouhavá. Pod touto vrstvou ovšem leží vyprávění o touze vymanit se ze světa chudoby, násilí a camorrského zločinu, v němž hrdinky žijí. S touto snahou je pak společenská kategorie genderu pevně svázána. Pozice Eleny a Lily je totiž znevýhodněná právě tím, že jsou ženy. Jejich možnosti odejít z bezútěšného prostředí jsou limitovanější než možnosti jejich vrstevníků-mužů.
Lilin otec nevidí ve vzdělávání dcery žádnou perspektivu (a v jedné vypjaté scéně ji dokonce vyhodí za drzé odporování z okna), a ta se proto upne k představě, že její jedinou šancí na pořádný život je sňatek. Elena se snaží vyvléknout z rodinného nastavení pomocí studia, které je však v jejích očích degradováno v okamžiku, kdy si uvědomí, že ani škola není spolehlivou cestou do světa „lepších lidí“, do něhož chtějí s Lilou tak moc patřit, a že její identity ženy a potomka z chudé rodiny ji v pohledu ostatních silně předurčují.
Obě hrdinky postupně zjišťují, že síla a vliv prostředí, v němž vyrůstají, jsou plíživé, nebezpečné a obtížně překonatelné. Peníze pak pro ně představují nezávislost, beton, který by zpevnil jejich existenci. Jejich představa o spolehlivém způsobu, jak zbohatnout, se vyvine od plánu napsat skvělou knihu podobnou Malým ženám po Lilino suché konstatování, že jestli chceme opravdu zbohatnout, potřebujeme hospodářskou činnost.
Dětský sen o tom stát se úspěšnými spisovatelkami vypadá v žitých podmínkách dospívání naivně, až směšně. „Držiteli slova“ jsou totiž v perspektivě obou hlavních po stav muži. Ti vydávají knihy a články a rozhodují o tom, co si zaslouží pozornost. Jejich pozice se dívkám jeví jako nedosažitelná meta.
Elena na několika místech pojmenovává nutnost nalezení vlastního hlasu, takového, kterým promlouvá sám autor nebo autorka a jenž není přehlušovaný efektními obraty či figurami. Jediným člověkem, který takovou schopností ve světě románu Geniální přítelkyně vládne, je v očích vypravěčky Lila.
Vlivná francouzská filosofka Hélene Cixousová píše ve svém eseji Smích Medúzy z roku 1975 o nutnosti toho, aby se žena napsala, tedy aby právě psaním našla cestu zpět ke svým pocitům a tělu, od nichž je odcizena. Nový a rebelantský způsob psaní umožní podle Cixousové ženě dobytí slova, a tím pádem vstup do dějin. Obě hrdinky – Lila ve svých dopisech přítelkyni a Elena ve svém vyprávění směrem ke čtenářům – se právě o něco takového snaží.
Román se tak spíše než přátelstvím mezi ženami zabývá třídou, chudobou, křížením nerovností a způsobem, jak z těchto struktur vykročit. Zatímco Elena a Lila vidí cestu vzhůru pouze ve zbohatnutí, již první díl této pozoruhodné tetralogie ukazuje, že spolehlivým prostředkem by mohlo být pro obě přítelkyně právě slovo, jímž dokážou zpochybnit, a dokonce nabourat zvyklosti světa, v němž žijí.
