Slovenské pábení Pavla Kosatíka

Na rozdíl od Slovenského století, které dějiny Slovenska interpretovalo jako úspěšný emancipační příběh, má Slovensko 30 let poté ponuřejší charakter – podle autora je to „země k pláči“, které hrozí regres k neliberální demokracii.

Přespolním analýzám domácího vývoje se obvykle nikdo na zuby nekouká – často jsme my Slováci rádi, že si na nás někdo ze zahraničí vůbec vzpomněl. V případě Kosatíkovy nové knihy je však potřeba udělat výjimku. Zatímco Slovenské století bylo řemeslně solidní mozaikou životopisů významných Slováků, Slovensko 30 let poté je faktograficky, stylisticky i interpretačně nezvládnutým textem.

Kosatík představuje samostatné Slovensko prostřednictvím krátkých kapitol pohybujících se žánrově od hagiografie přes naučnou literaturu či komentovanou statistiku až po exaltované kázání.

Kromě obecně slovenské tematiky texty spojuje to, že se v nich na pozadí odehrává boj mezi demokratickými a nedemokratickými silami, který se v Kosatíkově představivosti realizuje prostřednictvím tvůrčí dějinné role výrazných postav slovenské politiky.

Tento „carlylovský“ přístup k uvažování o společnosti je v mnohém zrádný. Především vede Kosatíka k tomu, aby aktéry portrétoval v archetypální podobě: jako světce (Čaputová, Bezák), padouchy (Fico, Mečiar) nebo klauny (Matovič). Výsledkem je „flanderizovaný“ obraz slovenské politiky – její výrazné postavy zde vystupují jako beletrizované karikatury.

Například Fico je mafián, a tak jeho vládnutí „připomíná způsob, jakým Marlon Brando ve filmu Kmotr ovládal své okolí“. V kapitole o Čaputové máme zase nepříjemný dojem, že jsme se dostali k milostné epištole, určené pro jiné oči: „Je ztělesněním úspěchu jako žena, jako Slovenka i jako demokratka.“ Čaputová z podstaty své existence nemůže udělat chybu, jelikož se „při rozhodování nemusí mučit více možnostmi a nevědět, která (…) je správná. Ona sama je tou možností“. Asi by měla mít švýcarskou gardu, zamýšlí se Kosatík, „která by seřezala do jitrnic každého, kdo by ji chtěl vystavit případným svým dalším odporným sprostotám“.

Druhý problém Kosatíkovy knihy je pak logickým důsledkem jejího demokraticko/nedemokratického rámování, a sice redukce slovenské politiky na boj fundamentálně správných a fundamentálně nesprávných linií.

Zatímco na kladné straně je kontinuita vlád Mikuláše Dzurindy, Ivety Radičové, Igora Matoviče a Eduarda Hegera, na straně záporné stojí vlády Vladimíra Mečiara a Roberta Fica.

Slovenské publikum tuto interpretaci dobře zná, protože ji Kosatík jen mechanicky přebírá z rétoriky slovenských politiků středopravého spektra, kteří se tímto způsobem naučili hájit každý svůj přešlap ve stylu „aspoň jsme demokraté“.

Kosatík sice nachází momenty, kdy se tento zjednodušený příběh zcela nekryje s realitou, například v problému korupce, kde, jak uvádí, Dzurindovy vlády navázaly na Mečiara, či ve zjištění, že druhý Dzurindův kabinet „nakupoval hlasy opozičních poslanců“ (těžko si představit něco méně demokratického). V limitech zjednodušeného černobílého narativu o „heroických letech“ Dzurindovy „vlády sebevrahů“ však není schopen ani jedno z toho interpretovat jinak než jako politováníhodné skvrny na jinak pozitivním vývoji.

Některá fakta potom zcela opomíjí – o Ficově rasismu se v knize dočteme dost, ale o tom, že Dzurindova vláda v roce 2004 nasadila armádu proti romským protestům, se nedozvíme.

Toto vidění světa vede Kosatíka k sérii dalších lapsů. Vyberu jeden, který mě zaujal. V jisté chvíli autor vysvětluje, že ve velkém konfliktu, který nám celou dobu v knize popisuje, proti sobě ve skutečnosti stojí „nedemokraté“ a „tradiční západní liberalismus“. Nedemokratická alternativa je však odsouzena k neúspěchu, protože „Mussolini, Hitler nebo Stalin (…) stejně jako Brežněv“ sice tvrdili, že se liberalismus vyčerpal, ten „pak ale zmobilizoval své síly a znovu nad nimi zvítězil“.

Podepsali by však Roosevelt, de Gaulle či Churchill (nebo zmíněný Stalin, který mimochodem také patřil k vítězům druhé světové války) jednu definici liberalismu? Navíc: Stalina a Brežněva neporazil liberalismus, ale smrt. Subjektivní estetická působivost výroku u Kosatíka nezřídka hraje prim nad faktografií i logikou.

Ta otázka je nicméně důležitá: Proč Slovensko opakovaně volí lídry typu Mečiara či Fica, kteří mají tendenci (a tady těžko s autorem nesouhlasit) k oligarchii a klientelismu?

Kosatík si v odpovědi pomáhá jiným vypůjčeným vysvětlením: teorií o „slovenské mentalitě“, kterou přebírá od sociologů Vladimíra Krivého a Michala Vašečky.

Podle Vašečky (Kosatík se sám s rozhovorem neobtěžoval a cituje starší interview z webu Investigace.cz) je „Slovensko v principu klanová společnost (…), o kterou moderní doba v podstatě nezavadila“. Kosatík to interpretuje jako pozůstatek komunismu: „Je obludné, že se tato mentalita zakonzervovala také v polistopadové společnosti.“ Nesebevědomí voliči, odchovaní klanovou společností, se bojí výzev moderní společnosti a přimykají se k silným lídrům. Proti nim pak stojí věčně přečíslení suverénní a hodnotově orientovaní voliči demokratičtí.

Tato konstrukce, která se opakovaně objevuje ve slovenském i v českém veřejném prostoru, dobře zapadá do binárního vidění skutečnosti jako souboje demokracie a nedemokratického populismu.

Stojí však za to se zamyslet, zda volební chování Ficových, Pellegriniho i Mečiarových (a v Česku Babišových) voliček a voličů nesouvisí spíše s tím, že právě tito politici byli a jsou schopni prezentovat se jako lídři obhajující alespoň do jisté míry zájmy tradičně levicového elektorátu.

Jinak řečeno: Slováci nevolí Fica proto, že by měli klanovou mentalitu, ale proto, že se obávají programu jeho demokratických oponentů – ekonomických reforem, s nimiž nemají nejlepší zkušenosti, nebo například zeštíhlování státní správy, které se přímo dotýká jejich zaměstnání.

Otázka nestojí, proč Slovensko volí Fica, ale proč na Slovensku nikdy nevznikla adekvátní levicová alternativa, která by nebyla napojena na kleptokratické oligarchické struktury a byla schopna vyjádřit kromě ekonomických témat i témata lidskoprávní. Tady je však odpověď složitější než teze o klanové společnosti.

Problémem Kosatíkovy knihy jsou též faktografické nepřesnosti. Tak například: není pravda, že premiér Mikuláš Dzurinda „dokončil i své druhé funkční období“ – jeho vládnutí skončilo předčasnými volbami. Stejně nepřesné je, že Igor Matovič „v roce 2018 donutil odstoupit“ Roberta Fica – za rezignací tehdejšího premiéra stály veřejný tlak a strana Most-Híd. Není ani možné říct, že za kauzu Čistý den „dodnes nikdo nebyl potrestán“; ačkoliv asi nebyli potrestáni všichni viníci, dva tresty (jeden podmíněný a jeden nepodmíněný) v kauze padly.

A nakonec je velmi problematické suverénně tvrdit, že je Marian Kočner „objednatel vraždy“ Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové. Myslet si o Kočnerovi můžeme cokoli, soud ho však alespoň prozatím osvobodil (což Kosatík zmíní jen tak mezi řečí o pár stránek později) a je nezbytné dodržovat presumpci neviny.

Ještě víc iritující jsou různá neověřená či neověřitelná tvrzení a soudy, kterými autor opakovaně doplňuje i faktograficky solidnější pasáže. Dozvídáme se kupříkladu o údajných „akcionářích“, kteří založili stranu Smer, ale s výjimkou Josefa Brhela (o sto stran později) nám Kosatík neřekne jejich jména – ani zdroj této informace. Hrají přitom v příběhu klíčovou roli, protože podle Kosatíka jsou to právě oni, kdo nechce Ficovi dovolit odejít z politiky.

Nevíme ani, odkud Kosatík zjistil, že Fico po volbách 2002 neskončil „s kulkou v týlu“ jen proto, „že jeho beneficienti nikoho lepšího nesehnali“. Nebo jak se dostal k „domněnce“, že se Richard Sulík podílel na pádu vlády Ivety Radičové, v níž zasedali zástupci jeho vlastní strany, „po dohodě s Ficem“.

Kosatík píše, že se „pravda nehledá, jako když se střílí do terče, ale mnohem namáhavěji a pomaleji“. Sám se však do namáhavého a pomalého hledání pravdy nehrne – má problém rozlišit mezi skutečností a suverénně formulovaným výrokem, mezi faktem a historkou. Východiska jako „existují teorie“ či „zlé jazyky tvrdí“ nejsou pro tento typ knihy adekvátní. Místo politické publicistiky jako by Kosatík navazoval na českou tradici pábení: rozvíjení historek na hranici faktu a mýtu.

Premisou Slovenského století byla jistá provokace, protože Kosatík představoval českému publiku Slovensko jako dovršení úspěšného, byť komplikovaného příběhu národní emancipace. Naopak Slovensko 30 let poté je návratem k českému paternalismu, kdy Kosatík ponouká české publikum, že „teď je ta pravá (…) chvíle, kdy demokraté na Slovensku potřebují naši pomoc a solidaritu“.

Kosatík má v něčem pravdu – Slovensko dnes skutečně prochází krizí identity, kterou způsobily rozpad středopravého spektra, vzestup krajní pravice a radikálně konzervativní obrat Ficova Smeru v posledních třech letech. Vyřešit tuto krizi mu však Češi pomůžou jen stěží.

Možná by ale Slovensku přišla vhod faktograficky precizní publikace, která nahlédne slovenskou společnost jinak než kaleidoskopem jejích vlastních klišé. Kosatíkova kniha takovou publikací naneštěstí není.