Hlavní obsah

Sloupek Táni Zabloudilové: Vyléčit se nelze

Právo, Táňa Zabloudilová, SALON

„Jsem zděšený. Skutečně se něco takového děje tak často? Máte s tím někdo osobní zkušenost? Děkuji za komentáře“ – taková byla nejlepší a možná jediná dobrá facebooková reakce na projekt Promluvily jsme Deníku N od těch, kteří si dosud nevšimli, jak rozšířený je v české společnosti problém sexuálního násilí.

Foto: Profimedia.cz

Ze seriálu Na jezeře režisérky Jane Campionové

Článek

Nutno podotknout, že je to často případ takzvaných boomerů, jak se teď díky internetovým memům říká každému nad čtyřicet, kdo vykazuje znaky ignorance vůči současným společenským problémům.

Mladou generaci mezitím vychovává západní popkultura. Pokud divák usilovně a plánovitě nevyhledává jiné tituly, z nabídky televizí a streamovacích společností na něj čím dál víc vykukují seriály o ženské životní zkušenosti nebo alespoň se ženami v hlavních rolích. Často v těch, kde bychom donedávna čekali jedině muže – ať už jde o Sherlocka Holmese, či Doctora Who. Čtvrtá vlna feminismu je bezpochyby tady, byť se zatím z různých důvodů projevuje především právě v popkultuře.

V posledních letech se pak hlavním tématem popkulturních narativů stalo ženské trauma, které autoři zpracovávají jak v podobě vážných dramat, tak komedií, pro něž vznikla zkratka traumedy. Obzvlášť v Británii, ale i v USA je snad tou nejčastější dnešní vypravěčkou traumatizovaná žena.

Po Sedmilhářkách, Jessice Jones, Ostrých předmětech a Neuvěřitelné (poněkud neohrabaný překlad pro Unbelievable) přišel letos zatím nejkomplexnější rozklad tématu sexuálního násilí cílící na generaci mileniálů – v komediálním seriálu Můžu tě zničit (I May Destroy You). Herečka a scenáristka Michaela Coelová, jež si sama prošla znásilněním, v něm s přesvědčivým autorským sebevědomím ukazuje, jak se hned několik postav v různých životních fázích vyrovnává se sexuálním útokem. Do mocenských dynamik vpouští také fakt, že jsou to černoši.

Foto: archív Táni Zabloudilové

Táňa Zabloudilová (1985) je kulturní publicistka.

Nejlepším mezi ambiciózními seriály o ženské zkušenosti však zůstává sedm let starý, meditativní i drsně humorný opus oscarové režisérky Jane Campionové Na jezeře (Top of the Lake), který o ženském traumatu vyprávěl léta před #MeToo, usvědčením Harveyho Weinsteina a současnou vlnou zájmu o ženy. Brutálně upřímná Campionová jím vyslovila něco, co si možná pořád neumíme připustit: prožité násilí a trauma je typickou, snad i základní zkušeností žen. Sama sebe tehdy prostřednictvím šedovlasé Holly Hunterové vložila do seriálu coby sarkastickou léčitelku, která má pro traumatizované ženy jediné poselství – „vyléčit“ se nelze.

Obraz novozélandského údolí, kde léčitelka v přepravních kontejnerech sedává se skupinou zraněných žen a pod fousy je tituluje jako „crazy bitches“, je jedním z těch, co končící desetiletí v popkultuře vystihly nejlépe.

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám