Článek
Zvykla jsem si pokládat za rodinný selský rozum, že do McDonalda se nechodí, mamka se nechce v televizi dívat na „americké blbosti“ a babička odmítá kupovat „hnusné a nezdravé křupky“, tedy chipsy, a místo nich nás láduje kynutými buchtami a špekem. Jako dítěti mi to připadalo zábavné. A na nechození do McDonalda jsem v pubertě dokonce navázala a hlasitě o tom mluvila před spolužáky.
S přesvědčením, že všechna kultura pocházející z USA je pokleslá, moc barevná, plastová, nekvalitní a že skutečnou hodnotu má jen to, co je české, že jsme jedineční, šikovní a vystačíme si s málem, zatímco Američané jsou bohatí a hloupí, jsem se občas setkávala i později. Třeba v recenzích Mirky Spáčilové, pro niž byly dlouho americké blockbustery no-go zónou, ale z filmů od Svěráků (které hollywoodské postupy napodobovaly) se mohla zbláznit, jak jsou „poctivé“.
Podobný vzdor vůči americké popkultuře si v různých dobách zažila spousta světových zemí. Problém je, že narativ o hloupých Američanech u nás dodnes úplně nezmizel.
Část konzervativnějších Čechů se dnes s podobným despektem dívá na pokusy liberální Ameriky o společenskou změnu. Politická korektnost, hnutí Black Lives Matter nebo #MeToo mají za stupidní módní výmysly – vnímají je stejně jako moji rodiče v devadesátkách hamburgery a fantu.
Aktuálně se takto mluví o cancel culture. Sice u nás žádná podobná atmosféra, která by velela mazat urážlivý obsah ze streamovacích služeb nebo zbavovat lidi pracovních pozic kvůli rasistickým a šovinistickým výrokům, nepanuje, jako téma nás to však maximálně zajímá – co když nás to zaplaví jako fastfoodové restaurace po revoluci?
Zarytí kritici cancel culture se ale zároveň utěšují tím, že díky zkušenosti s cenzurou si s ní nezadáme. Naše minulost nás prý dělá imunními.
Cancel culture se sice s komunistickou cenzurou srovnávat nedá, česká média však většinou svým čtenářům a divákům nepomáhají vnímat věci v jejich komplexnosti a mnohdy i rozporuplnosti. Kulturní války novináře baví: rozkládat všechna témata jen na názory pro a proti je pro ně pohodlné. A tak se zdá, že je vše buď správně, nebo špatně.
Táňa Zabloudilová (1985) je kulturní publicistka.
Cancel culture není ani špatná, ani správná. Pokud jsme ale zvyklí na binární uvažování, můžou se nám jak odstranění filmu Jih proti Severu z nabídky streamovací služby HBO Max kvůli implicitnímu i explicitnímu rasismu, tak nepokoje po smrti George Floyda zdát stupidní a nelogické. To první přitom skončilo po dvou týdnech vrácením Jihu proti Severu do nabídky s doplněným odborným komentářem, to druhé je při alespoň základním zájmu o historii černošské menšiny v USA docela pochopitelné.
Pokud ale dál budeme chtít mít věci jednoduché, zůstane pro nás cancel culture a vše, co s ní souvisí, jen další blbostí z Ameriky.
