Článek
Vedení hlavního města už od vypovězení smlouvy s Pekingem kdekdo vyčítá, že dělá zahraniční politiku místo vlády. Je to trošku pravda, i když partnerské smlouvy s cizími metropolemi i pojmenovávání náměstí jsou věc magistrátu a vláda do toho nemá co zabrušovat. Nicméně z laického úhlu pohledu by ruští diplomaté přece jen mohli psát novou adresu svého úlu trochu nesví. Boris Němcov byl nejviditelnějším Putinovým kritikem v Rusku. Ruské ambasády navíc sídlí blízko podobně přejmenovaných Němcovových náměstí už i ve Washingtonu nebo Vilniusu. Co když se tohle jméno rozšíří jak koronavirus a všechna posolstva na světě budou mít stejnou adresu? Kdo se v tom pak vyzná?
Být velvyslancem Ruské federace v Praze, zareagoval bych jediným způsobem. Nechal bych na vrata vyvěsit velkou barevnou plachtu s podobiznou Borise Němcova. Připravil bych o něm výstavku (nebo videomapping, kdybych chtěl být in). Na plot ambasády bych nechal napsat Spasibo, braťja. A přednesl bych slavnostní projev na Němcovovu počest. Šlo o významného politika, bývalého vicepremiéra mé země, a současný režim přece nemá s jeho smrtí nic společného. Tím bych sebral smíškům vítr z plachet.
Tenhle recept je univerzální. Kdyby organizátoři Prague Pride ocenili při svém průvodu tradiční heterosexuální manželství jako skvělou a ochrany hodnou společenskou instituci, mohli by preláti na Pochodech pro rodinu z pódia leda tak lapat po dechu. A přitom by to byla hračka, protože podpora stejnopohlavních partnerství se s podporou těch jinopohlavních nijak nevylučuje. Pokud by odpůrci Istanbulské úmluvy místo blábolivých kázání vybrali pár milionů na kampaň proti násilí na ženách, těžko by jim někdo mohl předhazovat protiženský šovinismus. A tak dále.
Bojím se ale, že je to marný sen. Nenávist nás už sežrala a jediné, na co myslíme, je, jak zašlapat své odpůrce do kompostu. Proto tak často společně prohráváme.