Článek
Chyba, většinou navíc diskutabilní a existující pouze pro část veřejnosti, má znamenat okamžitou diskvalifikaci z profesního života, často po desetiletí budovaného.
Obvykle se tohle myšlení připisuje progresivní levici. Takové, které se přezdívá woke – probuzená. Té, která sundavala Jaroslava Kuberu za provokace o hlazení žen, než se z něj stal hrdina protičínského boje. Levice v tom však rozhodně není sama. Tomáš Tožička sdílel v roce 2009 izraelskou vlajku s přikresleným hákovým křížem jako kritiku palestinské politiky židovského státu. Na jaře 2020 se z toho pravice mohla zvencnout a Tožička rezignoval z boje o Senát. Bývalý starosta Prahy 1 Pavel Čižinský byl v roce 2012 na demonstraci také proti Izraeli a o šest let později dostával výzvy k odstoupení za údajný antisemitismus.
Na huráodvolávače nefunguje žádné vysvětlování, žádná debata, dokonce ani omluvy. Kanadský premiér Justin Trudeau se v roce 2019 pokorně omlouval za to, že si v roce 2001 (!) a ještě dvakrát předtím namaloval tvář na hnědo pro karneval nebo podobnou taškařici. Bylo to jedno. Hlasů volajících po jeho rezignaci byl stejně plný Twitter.
Štefan Švec (1978) je publicista a kritik.
V Matoušově evangeliu se říká, že bližního, který hřeší, máme upozornit o samotě. Když hřeší dál, máme si vzít jednoho nebo dva svědky. Pokud ani to nepomůže, teprve je dobré chybu kárat veřejně. Na jiném místě téhož textu se pak píše, že odpouštět je třeba sedmasedmdesátkrát.
Tuším, že argument biblí nemusí být pro každého přesvědčivý. Píše se v ní koneckonců i že: Když se muži budou spolu rvát jeden s druhým a přistoupí žena jednoho, aby vyrvala svého muže z rukou toho, který ho bije, a vztáhne ruku a uchopí ho za ohanbí, bez slitování jí utneš ruku. (Deut 25, 11–12). Přesto bychom se mohli aspoň občas zamyslet, jestli ta stará kniha nemá někdy pravdu. Všichni děláme chyby. A lynče kvůli úletu jsou obvykle odpornější než ten úlet sám. Kdo nikdy nepostoval pitomost, ať hodí kamenem první.
