Hlavní obsah

Sloupek Štefana Švece: Roomka

Právo, Štefan Švec, SALON

Nepotkal jsem zatím člověka, co by si tohle slovo oblíbil. „V životě bych to nepustil přes pysky,“ slyšel jsem zato. A taky: „Lidi, co říkají růmka, by měli rozemlít a smažit v mekáči jako hambáče.“

Foto: Milan Malíček, Právo

Štefan Švec (1978) je publicista a kritik.

Článek

Roomka není ani Romka, co se protahuje, ani levná napodobenina samojezdícího vysavače. Je to místnost. Konkrétně virtuální místnost v sociální síti Clubhouse, té nové, co se do ní všichni slavní lidé ze starších sítí už registrovali, aby v ní mohli být slavní taky. V Clubhousu se na rozdíl od jiných sociálních sítí jenom mluví, a to právě v roomkách. Každá má nějaké téma, a pokud vás to téma zajímá, tak si roomku pustíte a posloucháte ty slavné lidi, kteří se o něm baví. V některých roomkách se můžete i přidat.

Clubhouse není důležitý, do dvou let po něm (vlastně na něm) neštěkne ani pes. Můžete mi věřit, říkám to o každé nové síti od Snapchatu dál a u některých jsem se trefil. Roomka ale důležitá je. Jako příklad síly, se kterou si čeština dokáže přivlastnit cizí slova.

Sloupek Štefana Švece: Babylonský algoritmus

SALON

Naše laskavá, vlídná, krví mučedníků posvěcená mateřština je parádní zloděj.

Pokud zjistí, že její mluvčí používají nějaké cizí slovo častěji, než se jí líbí, prostě ho drapne, trochu prožmoulá a začne se tvářit, že je její. A skutečně: za chvíli je slovo k nerozeznání. Skloňuje se, časuje se a s přízvukem na první slabice zní, jako by ho říkala už prababička.

Z anglického room je roomka (nebo růmka), ze selfie selfíčko a z home office háóčko. Vždyť i ten mekáč s hambáčem vznikly stejně. A sociální sítě (mimochodem socky) jsou pro naši lingvistickou zlodějku úplný ráj: fejs, instáč, tikťok, lajk (nebo lajčík), storýčko, frendi…

Přiznejme bez mučení, že touhle kleptomanií trpí čeština odjakživa. Proto pijeme z flašky, když nahráváme flešovky na flešku. Proto fiškusové z fildy tak flámují. I ten sojuz a rajch jsme si dokázali počeštit, a to k nim žádnou velkou láskou netrpíme.

Někteří, zvlášť my v Praze, se za tuhle chmatáckou náturu svého jazyka stydíme. Říkáme proto v ofisech někdy radši stories než storýčka a spíš art director než arťák. Jenže máme smůlu. Růmka se už přes všechnu naši nechuť zabydluje a do dvou let, zůstane-li Clubhouse (klubík? klubáč? klubko?) naživu, ji budeme používat stejně bezmyšlenkovitě jako appku nebo petku.

A víte, co? Náš jazyk má parádní asimilační superschopnost. Buďme na ni, a tedy i na růmku, pyšní.

Související témata:

Související články

Sloupek Štefana Švece: Fér zlo 2020

Od dětství uznávám filmové záporáky. Kdykoli klaďasovi ubalí takovou, že lehne na zem, dají mu pak čas vstát, vydýchat se a div se neosprchovat. Já bych na...

Sloupek Štefana Švece: Lepší lidi

Konečně vím, kde bychom měli všichni žít. Není to Liberland, nejsou to Bahamy ani SpaceX na Marsu, kde bude moci každý obyvatel za odměnu sledovat ranní...

Sloupek Štefana Švece: Babylonský algoritmus

V polovině šedesátých let vyrobil Joseph Weizenbaum konverzační počítač ELIZA, který si uměl přes klávesnici povídat s lidmi. Ne ještě tak, aby lidé nepoznali,...

Výběr článků

Načítám