Článek
Nejpůvabnější byla vždycky na oblečcích miminek a batolat. Černé dupačky s bílými nebo stříbrnými lebčičkami prokazovaly, že dítě patří rodičům, kteří od malička dbají na jeho vkus.
Vždycky jsem si říkal, zda by kostlivčí dupačky, kabátky nebo kukličky dávali rodiče prckům i v dobách, kdy každý pátý capart umíral do dvou let věku. Nevím. Realita probouzí sílu obrazů a lebka se pak najednou z cool vzoru může stát znamením toho, co připomíná: smrti a způsobu, jak se po ní mění tělo.
Málokdo na sobě dokáže nosit připomínku toho, čeho se opravdu bojí.
Málokdo na sobě dokáže nosit připomínku toho, čeho se opravdu bojí. Vypadá to, že kostry ukazujeme po ulicích spíš tehdy, kdy je naše vlastní smrt nebo smrt blízkých jen vzdálenou, lehce dráždivou hrozbou s dekadentní příchutí.
Za babičkou do hospicu si je vezmeme málokdy. Což nás přivádí k otázce: Kdy si máme smrt doopravdy připomínat? Jenom když hrozí a zdá se, že kolem nás šustí hábitem čím dál blíž? Nebo naopak když jsme silní, mladí, v bezpečí a nejradši bychom na ni zapomněli?
Štefan Švec (1978) je publicista a kritik.
Středověk (a novověk taky) měl užitečný výtvarný zvyk kdekam vrznout takzvané memento mori – připomenutí smrti. Objevovalo se jako lebka ležící na dvou hnátách, jako kostra nebo třeba jako přesýpací hodiny na obrazech a sochách. Připomínalo se v básních a kázáních.
V podstatě šlo o lebčičky na dupačkách v gotickém či barokním vydání.
Kromě šik designu mělo ale memento mori za cíl opravdu připomínat smrtelnost. Kázat, že člověk by ani na chvíli neměl zapomenout, kam se blíží, a nahlížet tak na svět v realistickém úhlu. Bojím se, že takový rozměr naše textilní lebky nemají. Proto se ztrácejí jak pára, jakmile, jako teď, opravdu o něco jde.
