Článek
Není to tak dlouho, co jsem se chodila uklidňovat na stránky svého kalendáře, kde jsem listovala půl roku dopředu, abych našla týden, kdy ještě nemám nic domluveného, žádný deadline, žádnou debatu. Teď jsem po letech v situaci, kdy bych se teoreticky mohla uklidňovat pohledem do kalendáře už na příští týden. Skoro nic tam není, kromě toho, že musím občas něco napsat. A taky se doma učit s dětmi, hodně vařit, trochu šít, chodit nakupovat rodičům… Jenže dnes jde o výraz něčeho děsivého, co většina z nás ještě před pár týdny považovala za sci-fi. Svět se změnil.
Úzkost, která mě v těchto dnech občas jímá, už jsem ale cítila delší čas. Společností prostupovala jakási nervozita, která jen neměla jméno. Nebo spíš těch jmen měla příliš. Někdo se bál přílivu uprchlíků, někdo fašizace společnosti, někdo klimatické krize, někdo války, někdo Ruska, někdo Ameriky, někdo zvyšujících se sociálních nerovností a z nich vyplývajících sociálních nepokojů. Skoro všichni měli nějaké obavy. I mě občas v posledních letech prostoupily, a to přesto, že jsem v devadesátých letech tak nějak uvěřila, že je konec dějin a že už se nic převratného během mého života dít nebude. Jen se asi málokdo bál koronaviru.
Občas jsem si říkala, že ta kolektivní úzkost značí, že něco opravdu přijde. Že to lidé prostě cítí a každý jen hledá jinou cestu, jak to pojmenovat. Teď si rozhodně na nedostatek důvodů k obavám stěžovat nemůžeme. Kromě strachu z nákazy a smrti své nebo blízkých se můžeme oprávněně bát ekonomické krize, ale také třeba posílení autoritářských tendencí či zavírání hranic. Sama nevím, kam svou úzkost nasměrovat dřív.
Mám samozřejmě i způsoby, jak se strachu bránit a jak ve svém životě nacházet chvíle úplného štěstí. Když jdu a fouká vítr, všechen strach to odfoukne. Když začne pršet a já moknu, strach ze mě stéká. Nebo když sedím s blízkými, je slunné odpoledne a povídáme si, tak vím, že má smysl žít. Jenže v těchto dnech skoro nechodím ven, a hlavně se nevídám s přáteli. Místo toho jen pořád dokola čtu strašné zprávy o koronaviru a má úzkost stoupá.
Opustila jsem bláhové sny, že závratně zbohatnu, omládnu, budu strašně krásná a nejlepší ve svém oboru. Dnes mám jen jeden docela skromný sen. Abych se, ještě než přijde léto, koukla do kalendáře a měla tam nějaké setkání s lidmi, které mám ráda. Půjdeme spolu někam na zahrádku, bude svítit slunce, budeme si povídat, bude trochu foukat vítr a pak možná i zaprší. Kdyby se mi to splnilo, byla bych opravdu šťastná.
