Článek
Chvíli jsem přemýšlela, co má na mysli, až mi to došlo a moje mysl se zatoulala k těm týdnům, během nichž nebyly žádné schůzky, nikam se nemuselo chodit, děti nemusely do školy a život se pozoruhodně zpomalil.
Srovnám-li, jak hektický je můj život obvykle, byla karanténa opravdu svým způsobem dovolená, jakou jsem roky nezažila. A to do té míry, že jsem po dlouhé době okusila, jaké to je, když nemůžu usnout. Jindy totiž usínám, ještě než položím hlavu na polštář. Můj život je tak rychlý, tak strašně vyčerpávající a tak plný prožitků, které jeden střídají druhý, že večer ani nevím, jestli se vůbec chci ráno probudit, zato dobře vím, že chci už jen spát.
Když karanténa skončila, začaly se věci vracet do normálu jen pomalu. Během těch několika týdnů po ní se mi dokonce párkrát stalo, že u mě někdo zazvonil, aniž by se předem ohlásil: šel jen tak kolem a zkusil to. Nesmírně mě to potěšilo, protože mě to vrátilo do dětství, kdy byly podobné návštěvy běžné. Mobilní telefony nebyly a lidé u nás zkoušeli zazvonit, jestli náhodou nejsme doma. A my většinou doma byli.
Přemýšlela jsem, jestli bylo moje dětství limitované na neustálý pobyt doma, ale nebylo. Stihli jsme toho taky docela dost, jen jsme tolik nespěchali a všechno plynulo pomaleji.
Saša Uhlová ve filmu Hranice práce (režie: Apolena Rychlíková, 2017)
Možná je nakonec ten největší rozdíl mezi dneškem a dobou před čtyřiceti lety právě v tom tempu. Cosi mi říká, že pokud chci být v životě spokojenější, nastal čas inspirovat se v době, kdy se hodnota lidí neposuzovala tolik podle výkonnosti. Kdy ideálem dobrého zaměstnance nebylo, že je pořád připravený pracovat, třeba i v noci a o víkendu. Jenže jak to udělat, abych vypnula a nemusela se pak bát, kolik se mi toho během mé „nepřítomnosti“ nahromadilo?
Vymyslet to je možná úkol pro příští karanténu, bude-li nějaká. Zatím jsem se rychle, když si kamarád odskočil na záchod, koukla do mobilu, odpověděla na pár zpráv, které mi chodí asi sedmi různými kanály, a pocítila až fyzickou bolest, když jsem se koukla na svůj znova se plnící kalendář. „Jo, prázdniny už opravdu byly,“ došlo mi s konečnou platností.
Autorka je novinářka a romistka, redaktorka serveru A2larm. Za své salonní sloupky byla letos nominována na Novinářskou cenu.
