Sloupek Saši Uhlové: Učitelům s láskou

Teď v době pandemie jsou učitelé zase často obviňováni, že vlastně nic nedělají, válejí se doma a berou za to peníze. Občas se objeví i názor, že mladší generace učitelů bude lepší, jako by snad dříve žádní dobří nebyli.

Je to možná tím, že se skoro každý cítí povolán se ke kvalitě pedagogů vyjadřovat, vždyť každý s nimi máme nějakou osobní zkušenost. Jenže české školství trpí mnohem závažnějšími problémy, o kterých se potom mluví málo.

Zaprvé je podfinancované, což se ukazuje nejen na stále nedostatečných platech učitelů, ale také na naprosto skandálně nízkých platech pedagogických asistentů a třeba i na možnostech škol pořizovat vybavení a pomůcky.

Dalším velkým problémem jsou osnovy, které obsahují tolik nepotřebného balastu, že by si to všechno zapamatovat nešlo, i kdyby snad náhodou někdo chtěl. Zároveň se ve vzdělávacích plánech nepočítá s procvičováním dovedností, které člověk potřebuje pro existenci v současném světě. Škola se tak čím dál více vzdaluje reálným potřebám žáků a studentů a stává se světem sama pro sebe. Do toho je potřeba, aby se děti naučily na testy k přijímačkám, takže i sebelepší učitel češtiny nebo matematiky je na základní škole předem sešněrován jasně danými požadavky, čeho jeho žáci musí dosáhnout.

Místo toho, aby se rodiče hlasitě ozývali proti nastavení vzdělávacího systému, který se od dob Marie Terezie příliš nezměnil, pořád to vypadá, že za všechno mohou učitelé. Na některých školách se přitom nezavedly liberalizující inovace, jako například slovní hodnocení, právě proto, že se proti postavili rodiče. Pro byli jen žáci a pedagogové.

Představa, že všechno je vina učitelů, je zjednodušující, a hlavně urážlivá vůči všem, kteří svou práci vnímají jako poslání a dávají do ní kus duše, vymýšlejí, jak látku žákům co nejlépe přiblížit, či dokonce pracují daleko nad rámec svých povinností a věnují zvláštní pozornost dětem ze špatného socioekonomického zázemí. Za svůj život jsem potkala hodně dospělých, kteří pocházeli z velmi nuzných poměrů a měli negramotné nebo pologramotné rodiče. Když jsem se vyptávala, co jim pomohlo, často to byl osvícený pedagog.

Jako rodič vím, že když dítě bojuje s konkrétním špatným učitelem, začne být jedno, že ti ostatní jsou normální, nebo dokonce dobří, ten špatný si uzurpuje veškerou energii a často také vzpomínky. Ale jakmile bude učitelství prestižní a dobře placené povolání, budou si i ředitelé moct snáze vybrat dobrý pedagogický sbor. Možná je to běh na dlouhou trať, ale kvůli našim dětem se vyplatí.