Sloupek Saši Uhlové: Prázdniny v Marseille

Kousek od nás je arabský trh, dál je pak k dostání zelenina a ovoce mimo jiné z oblastí černé Afriky. Ještě o něco dál se prodávají čerstvé ryby i plody moře a najdete tam rovněž obrovský výběr exotického koření.

Hluk tržiště, vůně, nekonečné mihotání a barevnost. Tak si pamatuju Marseille, kam jsem svého času jezdila každý rok. Letos jsem tu po sedmi letech zase na prázdninách, a mám tak čas přemýšlet, co je multikulturní společnost, a porovnávat s Českem, v mnoha ohledech méně diverzifikovaným.

Jistě, Marseille je extrém. Poprvé jsem o ní slyšela jako asi třináctiletá od francouzských vrstevníků ve škole, mluvili o ní s pohrdáním jako o prvním arabském městě ve Francii. Když jsem se do Marseille o deset let později podívala, protože se tam přestěhovalo několik mých kamarádek, měla jsem zpočátku kulturní problém s tím, jak hodně jsou místní kontaktní. Skoro každý pokus o navázání kontaktu jsem vnímala jako obtěžování a občas jsem se sama venku i bála. Postupně jsem se ale naučila rozlišovat, a hlavně chápat, že Marseillané na ulici interagují mnohem víc, než jsem zvyklá, a v naprosté většině případů tím nic zvláštního nesledují. Jsou prostě takoví.

Pak začala fáze, kdy mi ta živelnost, radost a hlučnost začaly jinde chybět. Dohromady jsem v Marseille strávila mnoho měsíců. Pochopila jsem, proč se tolik mých kamarádek přesunulo ze severnějších částí Francie sem na jih. I to, že je tu silná identita nejen marseillská, ale historicky též obyvatel zemí kolem Středozemního moře.

Jenže všechno v Marseille není růžové, jsou zde chudinské čtvrti, které v centru možná mají své kouzlo, vystrčené na okraj města ale mohou působit až děsivě. Poslední tři roky sužuje Marseille obchodování s drogami i lidmi, hlavně nigerijskými přistěhovalci. Násilí nezůstává jen ve squatech, kde tito lidé často žijí, ale přelévá se i do azylových domů a zasahuje sociální pracovníky.

Odpověď většiny Čechů na tento problém se dá předvídat: zavřít hranice, kontrolovat, kdo přijíždí, opevnit se, nebo nás to zničí. Kdybych se ale zeptala svých marseillských přátel, včetně těch, kteří se s tímto problémem přímo potýkají, jestli by se nechtěli přestěhovat někam, kde bude společnost etnicky homogenní, vysmáli by se mi. Žijí tady právě proto, že je tu společnost kulturně různorodá.

Budoucnost bude ve znamení hledání řešení problémů, které nás přesahují. Ale představte si, že bychom se opevnili do té míry, že bychom měli i my sami problém vyjet někam do zahraničí. Že bychom si vzali možnost jet se nadýchat jiných vůní, vidět něco jiného, než jsme zvyklí, poznávat, jak lidé jinde žijí jinak. Nebo opravdu vyráží většina z nás do jižních zemí jen kvůli koupání v moři?