Článek
Jediné, co mi uvízlo v paměti, bylo tátovo opakované sdělení, ať si nemyslíme, že normalizace začala 21. srpna 1968. Často popisoval, jak se ještě v roce 1969 jezdilo do zahraničí a jak se normalizační šrouby začaly utahovat až mnohem později, rozhodně ne s příchodem tanků do Československa.
„To bylo takový poslední vzepětí odporu,“ začala vzpomínat máma, jež v srpnu 1969 bydlela v Brně. „Byla nějaká výzva, že máme přijít do města, že nemáme používat dopravní prostředky a že máme být oblečení v černém a asi i další věci, ale to už si nepamatuju. Tam, kde jsem byla já, se nestřílelo,“ popisovala, ale vzpomněla si, že její kamarád vezl do nemocnice dívku, kterou zastřelili poblíž Moravského náměstí. Šlo o jednu z pěti obětí tehdejších demonstrací.
Později jsme přešly do pokoje za tátou, který v roce 1969 bydlel v Praze a byl v Hnutí revoluční mládeže. „Nevíš, jaká politická síla tenkrát šířila tu výzvu k odporu před srpnovým výročím, nikdy jsem se tě na to vlastně nezeptala,“ dostala se do role tazatelky trochu překvapivě máma. „To jsme byli my!“ radostně odvětil táta, i když se pak ukázalo, že výzev bylo více a že nějaká skupina, jíž se říkalo tiskaři a byli to lidé, kteří měli možnost tisknout letáky, měla jinou představu, co do toho prohlášení dát. Řešilo se, zda má jít o den odporu, anebo den smutku, a tiskaři tam taky chtěli mít slova jako národ a vlast.
„Dlouho jsme se na ten den připravovali,“ vzpomínal táta. Společnost tenkrát podle jeho slov nebyla ještě tak ponížená jako pak za normalizace. Třeba armáda nebyla tolik zmanipulovaná jako Lidové milice: povídal si prý s nějakými vojáky na rohu, byli povoláni do Prahy, ale nesouhlasili s tím.
Anna Šabatová a Petr Uhl na dobovém snímku
„A proč už žádný takový všelidový odpor později nebyl?“ ptala jsem se, i když odpověď jsem tušila. Prověrky, které naplno vypukly v roce 1970, zasáhly nejdřív členy KSČ, kteří na tom byli paradoxně hůř než nestraníci. Potom přišli na řadu všichni vedoucí pracovníci, každý, kdo nebyl prostým zaměstnancem. Tak se tehdejší moci podařilo postupně zlomit celou společnost.
„Nastoupili i do knihoven a začali vyřazovat závadné knížky,“ vzpomínala máma a táta ji doplnil, že vězeňské knihovny nespadaly pod ministerstvo kultury, a přišly proto na řadu až později, pokud vůbec. „Ve vězení jsem si ještě stihl přečíst Jeden den Ivana Děnisoviče,“ zasmál se táta spokojeně.
V tu chvíli mě zasáhl smutek, že jsem se tolik let tak málo ptala, a to nejen rodičů, ale i dalších. Že přicházím o osobní zkušenosti lidí, kteří postupně odcházejí.
