Článek
Jako první jsem si vybrala snímek natočený na jaře 1968 Spřízněni volbou, a věnovala si tak krásný dárek k Vánocům. Od pamětníků té doby jsem toho hodně slyšela už dřív, něco jsem si o ní i četla, ale atmosféra naděje a společenského kvasu, která na mě z filmu dýchla, předčila veškerá má očekávání. Ukázalo se, že mé představy o pražském jaru byly proti tomu, co jsem viděla, značně zploštělé.
Z každé minuty snímku je cítit, že se odehrává v době, kdy tok dějin ubíhá až neuvěřitelně rychle, a že sami účastníci jsou šokováni tím, jak je události předbíhají. Zároveň je zde ještě jedna další emoce: štěstí. Protékalo skrz obrazovku až ke mně. Vnímala jsem, jak jsou aktéři šťastní, že to všechno mohou zažívat, jak se těší z obrodného procesu a z toho, že se na něm mohou podílet.
Příští revoluce vyroste ze sítě, říká Karel Vachek
Snad nejvíce mě zasáhla slova tehdejšího předsedy Národního shromáždění Josefa Smrkovského, který odpovídal před velkým shromážděním na dotaz studenta, jenž chtěl vědět, proč byli vyloučeni lidé ze Svazu spisovatelů.
„Řekl jsem, není to dobře, že je chcete vyloučit, řekl jsem proč. Ovšem moc jsem nepořídil, a tak vyloučeni byli,“ odpověděl Smrkovský a potom dodal: „Soudruhu, víš, co jsem chtěl říct, víš, že i já jsem tu ruku zvednul, když se vylučovalo? Ale současně taky říkám, že jsem se sám před sebou styděl.“
V tu chvíli jsem pocítila úlevu. Takových momentů, kdy jsem si říkala, že se na ten film musím podívat ještě nejméně jednou, protože mě zbavuje nějaké úzkosti, bylo mnoho.
Saša Uhlová (1977) je novinářka, romistka, redaktorka serveru A2larm.
Teď mě mrzí ještě víc, že jsem se na Vachkovy snímky nezačala dívat dřív, protože tuším, že se v nich skrývá mnoho dalších momentů prozření. Ale už nyní jsem mu vděčná za to, že jsem pochopila, co byla největší chyba, jakou jsme udělali po roce 1989.
Představte si, jaké by to bylo, kdyby místo vymlouvání, lží a vytáček začali mluvit například signatáři Anticharty o tom, jak se cítili, když ji podepsali. Jak by jejich přiznání a zpověď pomohly dalším lidem vyrovnat se i s jejich vlastními selháními. Kdybychom dokázali mluvit o svých slabostech, byli bychom silnější. Tím, že jsme se nedokázali vyrovnat se svou minulostí, přelila se pokřivenost doby normalizační i do porevolučních let. Ten nejhorší omyl, jakého jsme se dopustili, byla absence jakékoli sebereflexe. Proto proces po roce 1989 nemohl být obrodný. Přitom jsme se mohli inspirovat jen o pár desetiletí nazpět.
