Článek
Na test jsem šla jako samoplátkyně, protože mi moje paní doktorka řekla, když jsem jí popsala příznaky, že si mám lehnout do postele a vzít si paralen. Jakmile pak přišel pozitivní výsledek, hned mi volala hygiena a dlouze jsme probírali, koho jsem mohla nakazit. Vím, že na mnoha místech hygiena práci nezvládá, ale v mém případě zafungovala skvěle. Rozhovor se mnou vedl voják z povolání, který byl povolán, aby pomáhal trasovat, a byl milý a trpělivý.
Byla jsem předchozí dny skoro pořád doma, takže jsem kromě svých dětí mohla nakazit jen mámu, která mě navštívila. Manžel byl naštěstí ty dny mimo domov, a tak se následující dva týdny izoloval v jiném bytě.
Od začátku pandemie mě děsilo nejvíc právě toto: že bych mohla někoho nakazit. Mámin test byl naštěstí negativní a covid ode mě nechytily ani děti, přestože musely zůstat v karanténě se mnou. Takže by se dalo říct, že mám samé dobré zprávy.
Saša Uhlová ve filmu Hranice práce (režie: Apolena Rychlíková, 2017)
V první chvíli jsem si myslela, že budu mít během nemoci konečně čas dívat se na seriály, ale nakonec jsem zvládla jen půlku jedné epizody. Moji synové byli zlatí, vařili mi čaj (pořád dokola jsem od nich slyšela, jak moc důležité je hodně pít), snažili se vařit si jídlo, ale občas bylo potřeba něco v domácnosti udělat. Každá činnost mě stála tolik úsilí, že čas běžel rychle. Trochu ho zpomalovala jen obava, že by se mi mohlo přitížit – a jestli bych poznala ten správný čas, kdy si zavolat záchranku.
K bolestem hlavy a očí se přidala bolest plic, která se pak posunula níže (prý do plicních laloků), a nezabíraly na ni ani léky. Ztráta čichu, o které se všude píše, mi ve srovnání s tou bolestí přišla jako prkotina. Naštěstí mi jedna zdravotní sestra z Londýna poradila, že se mám vždy zhluboka nadechnout, zadržet dech a pomalu vydechovat, a to i přes určitou bolest. A také že mám ležet a dýchat co nejvíc na břiše. Obojí pomohlo. A pomohlo mi hodně i to, že jsem si na internetu četla zážitky jiných pacientů a viděla, že to, co zažívám, je normální. Připadala jsem si méně sama a tolik jsem se nebála.
Po několika dnech se mi ulevilo, ale další den jsem zas měla pocit, že nedokážu vstát z postele. To se opakuje až dosud. Už mě nic nebolí, ale únava mě zřejmě bude provázet ještě hodně dlouho.
Ta únava mi teď zároveň brání pouštět se do debat s lidmi, kteří se na internetu dožadují zpřesnění statistik, abychom věděli, jakými jinými chorobami
trpěli ti, kdo nemoci podlehli. S těmi, co se dožadují, aby se neříkalo, že někdo umřel na covid, ale s covidem. Nebo s těmi, kteří celou epidemii popírají.
