Článek
Když se řekne Francie, vybavím si podzim 1995 a ještě jedno umění, které možná s těmi prve jmenovanými úzce souvisí. V posledních týdnech a měsících se opět objevují i v českých médiích zprávy, jež nám ho připomínají. Jde o umění protestu.
Jako osmnáctiletá studentka gymnázia jsem tehdy přijela do Grenoblu, abych tam strávila poslední rok, než se budu moct zase vrátit do rodné země. Byla jsem trochu nešťastná; pryč jsem byla už druhým rokem a stýskalo se mi po jazyce, kultuře, přátelích, ale i po českém chlebu, a dokonce po knedlících. Našla jsem si ve městě ubytování a začala chodit do školy.
Týdny plynuly a čím dál víc se mluvilo o tom, že budou stávky a demonstrace kvůli snaze vlády reformovat systém sociálního pojištění a také udělat částečnou důchodovou reformu. No a pak to vypuklo.
Jako pamětnice roku 1989 jsem už předtím zažila velké demonstrace, ale to jsem bydlela v Praze, hlavním městě, a přece jen šlo o specifickou událost. V dalších letech jsem se už žádných větších protestů nezúčastnila, maximálně tak sešlosti několika desítek lidí z nějaké subkultury. To, co jsem sledovala na podzim 1995 ve Francii, tak pro mě bylo jako z jiného světa.
Předně vyhlásili stávku všichni naši učitelé, kromě učitelky angličtiny, ovšem protože nejezdilo MHD, tak ani na tu angličtinu nikdo nechodil. Stávkovali i zaměstnanci drah, ale třeba taky pošta. Francie se však neocitla paralyzovaná, jak se podobné události někdy překládají do českých komentářů, Francie naopak ožila!
Těch výjevů, na které dodnes nemohu zapomenout, je spousta. Babičky stopující na dálnici a auta, která jim zastavují. Rozhovory mezi úplně cizími lidmi, co ta vláda zase tropí za hlouposti. Ale hlavně ohromné demonstrace, kde byli lidé všech věkových skupin: důchodci, studenti, rodiny s dětmi.
Saša Uhlová (1977) je novinářka, romistka, redaktorka serveru A2larm.
Pro někoho jsou pouliční protesty něco, co do demokracie sice patří, ale je to projev mimo zaběhané demokratické procesy, který by neměl narušovat pořádky příliš často. Pro další jde jen o řev ulice, dokonce „lůzy“, na který by neměl být brán zřetel.
Stávky a demonstrace umělců protestu však přinášejí jeden podstatný aspekt. Je jím vyvolání celospolečenské diskuse, která se netýká zdaleka jen důchodů, případně některé z dalších reforem, proti níž se lidé spojili. Stejně jako v roce 1995 i dnes diskutují Francouzi také o své společnosti a o tom, proč se tolik lidí cítí být na druhé koleji.
Třeba to nikam nepovede, ale já věřím, že to zvládnou. Nejen proto, že miluju jejich jídlo, víno i jazyk, ale právě proto, že tak moc chtějí dobře žít. A to se nedá, když jsou celé skupiny společnosti vystrčené někam na okraj.
