Sloupek Kateřiny Tučkové: Dvojí metr v umění

Umělecké prostředí bývalo po věky doménou mužů. Žen v něm přežívalo jako šafránu, nejčastěji šlo o movité donátorky z řad šlechty či dcery umělců, kteří ve vlastních ratolestech neviděli jen příští manželky svých talentovaných žáků. Malířek a sochařek ovšem nebylo v dějinách tak málo proto, že by byly méně nadané. Například až do konce 19. století nebyly vůbec připouštěny ke studiu svého oboru.

Kdo by však čekal, že se od té doby problém vyřešil, pletl by se. Coby kurátorka jsem mnohokrát slyšela sexistické poznámky o tom, že díla určité autorky prostě nemají koule, anebo zničující verdikt, že do tvorby studentek akademií nemá cenu investovat, protože se po absolutoriu stejně vdají, nastoupí mateřskou a s náročnou prací v ateliéru bude konec, natož aby měly čas trajdat večer po vernisážích, kde lze navázat ty správné kontakty pro uspořádání výstavy či potkat sběratele. Umělkyně se zkrátka dodnes musejí snažit o dost víc než jejich mužští kolegové se srovnatelným nadáním.

Svého času na tuto nerovnost poukázaly členky newyorského hnutí Guerrilla Girls, když se na slavném plakátu z roku 1989 tázaly: Musejí být ženy nahé, aby se dostaly do Metropolitního muzea? Statistika totiž hlásala, že je v tamních sbírkách zastoupeno míň než pět procent umělkyň, kdežto osmdesát pět procent zobrazovaných aktů je ženských. Že je to pořád dost dávno? U nás podobnou reakci vyvolal Nový zlínský salon 2017, na jehož výstavě Co je současný obraz? figurovalo třicet tři umělců, ale jen jediná umělkyně.

Vznik skupin jako Mothers Artlovers, v níž se sdružují ženy působící na české umělecké scéně proto, aby si poskytly vzájemnou podporu a svou existencí působily na instituce, které jejich mateřskou roli dostatečně nereflektují, je proto logickým vyústěním situace.

Stejně jako kandidatura kolektivu kunsthistoriček či kurátorek na ředitelskou pozici Národní galerie. Jak je teď z výsledku řízení patrné, neuspěly. Můžeme však doufat, že jejich vystoupení, které v českých výtvarných kruzích vyvolalo značný ohlas, úspěšnější kolegyni Alicji Knastové připomene, že instituce celonárodního významu by měla jít ostatním příkladem nejen v kvalitě obsahu, ale i v bourání stereotypů a nastavování měřítek, která by na poli umění podpořila co největší diverzitu.