Článek
Výpisek z Topolovy Sestry může být jedním z klíčů ke knižnímu rozhovoru s Martinem M. Šimečkou Jsme jako oni (Paseka 2019).
Pokud nám jde jen o vyplnění prostoru větami, není najít osobu vhodnou k rozhovoru žádný kumšt. O „řeči“ není nouze, nouze je o takové výpovědi, ze kterých má člověk zamotanou hlavu, závrať a pocit méněcennosti.
Martin M. Šimečka (1957) je novinář. Měl našlápnuto k literárním výšinám (včetně zahraničních úspěchů), s touhle „marností“ však skončil. Je i středoevropský intelektuál. A vzorový Čechoslovák – rodiče Češi žijící na Slovensku, otec filosof, disident a spisovatel (bohužel skoro zapomenutý).
Šimečky se v knížce ptají Filip Zajíček (1992) a Kirill Ščeblykin (1993); někdy může taková věková disjunkce vy volat nečekané výstupy díky neočekávatelným otázkám, ale tady jsem cítil lehký tonus. Kdyby šla řeč o Jánošíkovi či májovcích, jsem v klidu, ale normalizační chutě a pachy mám pořád nastartované – nemluvě o těch z devadesátek. Čili jsem při čtení permanentně trpěl (ale trpělivě).
Co mě nejvíc oslovilo? To, co je už v názvu knihy. Jak se Nejsme jako oni, heslo, které jsme skandovali v roce 1989, časem obrátilo proti nám. Protože my opravdu Jsme jako oni, matematicky zkráceno Jsme oni. Aniž bych rozporoval význam té paroly před třiceti lety, tak dnes, když už se dávno nepoužívá, po jejím vyslovení cítím trpkost. Už tehdy bylo to označení především přáním, skutečnost mu neodpovídala. Ta věta měla emancipační, burcující potenciál a symboliku – ale byla falešná. A lhát se nemá, ani pro dobrou věc. Nebo jen hodně málo.
Co mi v knize naopak nejvíc chybělo? Nezaznamenal jsem nikdy v žádných rozhovorech či textech o onom „vratu“ z konce roku 1989, že by ho někdo spojil se zásadní změnou technologickou.
Na konci sedmdesátých let byla u nás natočena detektivka Past na kachnu, kde je scéna, kdy se kriminalista vydává za jednoho z hráčů gotesu (plátýnka). Karta, na kterou vsadil peníze, byla ta správná, jenže při výplatě se ukázalo, že do bankovky nižší hodnoty zabalil bankovku vyšší, a tím jeho výhra k nelibosti bankéře zásadně narostla.
Do společenské revoluce ve středovýchodní Evropě byla zabalena i revoluce technologická (možná bylo to zabalení dokonce opačné). Nikdy, v žádných zásadních chvílích našeho státu nedošlo k podobnému souběhu s takovým synergickým efektem. A ani Šimečka tohle nezmiňuje. Navíc rok 1989 je taktéž první „revolucí“, kde hlavní vyvažovací nepolitickou roli hráli herci, kteří si své postavení drží dodnes – na rozdíl od spisovatelů, jejichž výsadní status táhnoucí se od dob obrození téměř ze dne na den skončil. Kvůli novým technologiím se slovo utrhlo z řetězů a šílí (někdy doslova).
No a která otázka že je smysluplnější? Potokova, nebo Lexova? Kdo ví…