Hlavní obsah

Sloupek Apoleny Rychlíkové: Střípky do mozaiky

Právo, Apolena Rychlíková, SALON

„Mami, uděláš mi hada?“ zeptá se hlavní hrdinky jedno z jejích dětí v románu Eleny Ferrante Temná dcera. Scéna, která po nevinné otázce následuje, patří k nejsilnějším v celé knize. A mě při čtení přepadla taková úzkost, že jsem román raději rychle zavřela.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Apolena Rychlíková (1989) je dokumentaristka a publicistka.

Článek

Nebylo to poprvé. Četba nejlepších současných autorek mi podobně nepříjemné pocity navozuje pravidelně. Možná proto, s jakou autentičností popisují situace nebo myšlenky, které jsou mi tak dobře známé. Po letech přehlcenosti „mužskou“ literaturou se do mé čtenářské mozaiky konečně začínají skládat nové střípky. A řežou ostře.

Těžkosti úzce spojené s mateřstvím, prekarizovaná práce, kulturní a společenské postavení žen, slaďování, emancipace, sexualita, mezilidské vztahy, konflikty i hledání svého místa ve stávajícím období pozdního kapitalismu. Na první pohled jsou to možná ohraná témata. Jenže spisovatelky jako Sally Rooneyová, Leila Slimaniová, Ayobami Adebayová či právě Elena Ferrante je dokážou vykreslit a popsat tak, že skrze ně odhalují nejen nerovnosti vlastních fikčních světů, ale i našeho světa skutečného.

Už jen kvalitou svého díla přinášejí zprávu o genderové nerovnosti v literatuře. Ta se pak v druhém plánu, skrz jejich hrdinky, hrdiny a prožívané příběhy, stává dokladem absence jistého typu zkušeností. Samozřejmost mužského uchopování světa tu naráží na zcela pochopitelné, ale dosud ne tolik viditelné limity, a autorky tak vytvářejí protipól tomu, na co jsme z globální literatury obecně zvyklí.

Foto: Profimedia.cz

Spisovatelka Sally Rooneyová

Je úlevné číst si o tom, že v mateřství je skrytá i obří nesvoboda, že matkám jejich těla ve skutečnosti nepatří a patřit nemohou (Ferrante). Je trýznivé čtenářsky přihlížet vztahovému tápání generace mileniálů, pro které ze současného světa překotným tempem mizí jedny z psychologicky nejdůležitějších hodnot: jistota a bezpečí (Rooneyová). Je bolestivé prožívat nemožnosti lásky způsobené kulturními předsudky a tlaky (Adebayová). Je radostné cítit po přečtení každé z těch knih, že se svými prožitky, úvahami nebo problémy nejsme jako ženy samy a že to někdo umí dobře utřídit a popsat.

Boom, který ženy v literatuře zažívají, i to, jak se „najednou“ vynořují nedoceněné autorky z minulosti jako například Lucia Berlinová, ukazuje, že svět knih byl až moc dlouho vychýlen jen jedním směrem. Je skvělé, že se to pomalými krůčky mění.

Související články

Sloupek Apoleny Rychlíkové: O populismu

Prý jde o nesnesitelné plýtvání, populismus a nesmysl. Pětasedmdesátiprocentní slevu na vlakové jízdné pro studenty nebo důchodkyně omlacuje vládě o hlavu...

Výběr článků

Načítám