Článek
Connell a Marianne nedokážou naplnit ideál „dospělosti“ v tom smyslu, v jakém jsme o něm byli dříve zvyklí mluvit, to však neznamená, že by byl jejich boj marný.
Hrdinové zde ve vzájemných rozhovorech, ve svém jednání i mlčení utvářejí obraz životní nejistoty spojený s problémy celé jedné generace – také proto se Rooneyové někdy přezdívá Jane Austenová mileniálů.
„Ti dnešní mladí,“ povzdechl by si nad Normálními lidmi kdejaký boomer. Mileniálové mají pověst ufňukánků, co se místo o děti starají o pokojové květiny, nic neberou vážně a neumějí přijmout zodpovědnost za svůj život. A ještě ke všemu se „pořád řeší“: rozebírají své emoce, pocity a problémy nejen mezi sebou, ale i na terapiích. Jsou slabí a nic nevydrží. Jsou jednoduše „ubrečení“.
O mileniálech poprvé vážně. Táňa Zabloudilová o povedeném seriálu podle románu Sally Rooneyové
Přitom je to právě umění komunikace a zdravé upřímnosti, co by s péčí o druhé i o sebe mělo tvořit jeden ze základních kamenů dospělosti. Součástí fungujících mezilidských vztahů přece není sebezapření, lež, trápení, podřízení se nebo strach o problémech mluvit. Určovat si hranice a verbalizovat emoce na straně jedné a přijímat s otevřeností problémy blízkých a pochopit je na straně druhé, to nemá s nedospělostí nic společného.
Že se to naše generace teprve učí, že bojuje s vlastními předsudky, zvyklostmi i naučenými vzorci chování, neznamená, že je to od základu špatně.
Apolena Rychlíková (1989) je dokumentaristka a publicistka.
Když občas sleduju lidi ještě mladší, než jsem já, ať už v realitě, nebo v seriálech Jsme, jací jsme, Euforie či Můžu tě zničit, mám tendenci jim závidět. Vidím jedince, kteří se sami sebou zabývají mnohem víc než já, ale zároveň je jim spousta věcí jedno. Kluci nosí růžové mikiny, holky si neholí podpaží, problémy, které nás trápily, se nenechají svazovat. I v kreslených seriálech, na něž se dívají mé dcery, slýchávám fráze „Jsem teď raněná a potřebuju si to vše promyslet“, jež říkají dospívající holky na rande, a kluci jim odpovídají „Úplně to chápu, ozvi se, až ti bude líp“. Fascinuje mě to. Stejně jako mě fascinují Marianne a Connell se svou neutuchající snahou zůstat si blízko a neztratit přitom sami sebe.
Netuším, nakolik by životy nás všech byly jiné, kdybychom se o podobný typ komunikace pokoušeli mnohem déle, kdyby odpadl tlak na výkon a dokonalost, kdyby se z emocí nedělal strašák, který nepatří k dospělosti. Vím ale, že na snaze postavit se čelem ke svým problémům a přiznat slabost i nejistotu nic ubrečeného není.
