Článek
Možnost dopravit se do různých míst po republice za přiměřenou cenu přitom neznamená jen zpřístupnit cestování i těm, kteří na něj dosud neměli peníze, ale taky upřednostnit ekologický způsob dopravy před neekologickým – a to dnes není málo. Sama si umím představit, že jsou vlaky levné pro všechny, a ty způsoby dopravy, které více zatěžují životní prostředí, naopak výrazně podraží.
Na tom, jak České dráhy fungují a plánují fungovat, by se dalo leccos kritizovat. Ale zlobit se, že je jízdné levné, není namístě. Ze státní kasy platíme kdejakou zbytečnost, rozpočet bohužel nikdy není otázkou širokého konsenzu, a pokud se dotují věci, které mají dalekosáhlý smysl, je to správně.
Proč to někteří odmítají vidět? Protože jsme ve víru přemrštěného individualismu přestali vnímat vše veřejné nebo sdílené jako důležité. A přestali jsme o to pečovat. Pořád jen přepočítáváme, kdo na koho doplácí, a kategoricky odmítáme pomoc širokým vrstvám obyvatel coby „nebezpečný populismus“. Veřejný sektor mezitím dál oslabuje. Je to i naše chápání jeho role, co musí projít radikální proměnou. Právě kvůli výzvám, které před námi stojí, budeme muset mnohem více řešit negativní dopady privatizace zisků na naši společnost i skutečnost, že tu máme tak masivní nerovnosti: ekonomické, strukturální, regionální i kulturní.
Fakt, že politika je jedním z nástrojů, jak nerovnosti vyvažovat a jak otázku veřejného a soukromého tematizovat, by nás neměl tolik překvapovat. A že některá opatření dělá námi neoblíbený politik?
Vyčítat Babišovi, že zlevnil vlaky, jen aby si „koupil lidi“, je naprosté nepochopení toho, jak politika funguje. Samozřejmě že tomu tak je. Ostatní to klidně mohli udělat před ním a třeba by z toho taky něco vytřískali. To ale ještě neznamená, že jezdit vlakem za málo peněz je v principu špatně.
Apolena Rychlíková (1989) je dokumentaristka a publicistka, loni za své salonní sloupky získala Novinářskou cenu.
Odvykli jsme si vnímat sami sebe jako součást společnosti. Jako lidi, kteří sdílejí prostor s dalšími lidmi. A nejen s nimi – i s přírodou. Apel na politiku veřejnosti je podstatný, protože do debat vrací jiné než individuální kategorie a vytváří rámce, které nás jako jednotlivce přesahují. Umožňuje nám nás samotné vnímat v kontextu: sociálním, ekonomickém, ekologickém.
Dehonestovat jakoukoli politiku pro širší masy je krátkozraké a vlastně i dost naivní. Nazývat každého politika, který v tomto smyslu něco navrhne, „nebezpečným populistou“, znamená postupně význam toho termínu znehodnotit, nebo dokonce úplně minout. Ostatně proč by populismus nemohl mít i pozitivní polohu? Protože ti úspěšnější tvrdí, že „nic není zadarmo“ a všechno je jen otázkou individuální vůle? Vždyť tomu už ani oni sami nemůžou věřit.
