Sjednoceni i rozděleni. Válka na Ukrajině reportážním pohledem z Izraele

Anexí Krymu v roce 2014 rozdělená komunita Židů pocházejících ze Sovětského svazu se překvapivě znovusjednotila na podporu Ukrajiny. Na druhou stranu ruská agrese obnažila štěpnou linii mezi Židy a Araby, kteří dění na Ukrajině čtou přes filtr vlastní zkušenosti s izraelsko-palestinským konfliktem.

„Nemohli jsme jíst, spát, pracovat. Byli jsme paralyzovaní. Museli jsme Rusko opustit, jinak bychom se zbláznili,“ říká mi v Tel Avivu ruský dokumentarista Dmitrij Bogoljubov o svém bolestném rozhodnutí odejít po napadení Ukrajiny do Izraele.

Právě tam od vypuknutí války nápadně často míří ruští intelektuálové, novináři a umělci, ale i obyčejní Rusové. Do léta se do Izraele natrvalo přestěhovalo na 16 tisíc Rusů, dalších 34 tisíc přijelo na turistické vízum. Izrael je totiž jednou z mála vyspělých zemí, která neomezila letecké linky a nekomplikuje Rusům vstup. Mezi příchozími tak najedeme ty, jimž více než Putin vadí dopady sankcí a prázdné regály, ale zároveň též výkvět ruské kultury odsuzující válku i Putina – příkladem může být legenda ruského popu Alla Pugačova.

Mezi kritické mozky patří rovněž zmíněný Bogoljubov. S eskalující rusko-ukrajinskou válkou se prý jeho práce dokumentaristy – spočívající v kritice režimu, často placená z evropských peněz a určená primárně západnímu publiku – stala v Rusku příliš nebezpečnou. Nejnovější zákony umožňují veřejné kritiky války odsoudit až na patnáct let vězení. Nejhorší je však nejistota: „Za svou práci si mohu vykoledovat mnoho očekávatelných problémů. Ale i neočekávatelných. Nikdy nevíš, jak tě dostanou.“

Navíc od února přestal Bogoljubov poznávat vlastní zemi. Rusko zaplavila písmena Z podobně jako Německo po nástupu Adolfa Hitlera svastika: „Bylo nesnesitelné pozorovat, jak se má vlast proměňuje v hitlerovské Německo. Nenávist vůči jinakosti explodovala.“

Ruskou mentalitu se přitom dokumentarista snaží pochopit dlouho: „V dokumentech jsem do toho pronikal. Nechápu ale ruský patriotismus. Takže nezapadnu. Nejsem ovšem ani Izraelec. Nevím, kdo jsem.“

Rusko je podle něj zahleděné do vlastní minulosti namísto budoucnosti a otevření se světu. Nekonečné „přežvykování historie“, kdy se řeší, zda byl Stalin pozitivní, nebo negativní figurou, ústí ve stagnaci. Rusko je zoufalou, opuštěnou a umrtvenou zemí, neschopnou přijít s pozitivním příběhem. Proto potřebuje nepřítele. A pokud zrovna nepřítel není, musí si ho vytvořit: „Kreml tvrdí, že jsme museli na Ukrajince zaútočit, jinak by oni zaútočili na nás. Absurdní. Spáchali by sebevraždu.“

Bogoljubov už po anexi Krymu tušil, že Putin zajde ještě dál. Militarizace a fašizace Ruska rostla. Proto si s židovskou manželkou sjednali „pojistku“ – izraelské občanství. Zda zůstanou v Izraeli, nebo se vrátí, nicméně nechávají otevřené. Jako u dalších migrantů prochází spor napříč rodinou: manželka chce zůstat, on sní o návratu. Hebrejština je totiž obtížná, izraelská mentalita odlišná a začátky ve filmařské branži trnité.

Naštěstí s integrací Židů prchajících dnes z Ruska a Ukrajiny pomáhají rozsáhlé etnické sítě Izraelců, kteří zkraje devadesátých let 20. století přišli ze Sovětského svazu. Bogoljubově dceři tak ve školce asistují učitelky původem z Ukrajiny, rodinný lékař je z Ruska. S integrací navíc pomáhají profesní sítě, zde konkrétně komunita izraelských filmařů, se kterými Bogoljubov v minulosti spolupracoval.

Po ruském útoku na Ukrajinu se objevily obavy, že Izrael zachvátí chaos. Možná i občanská válka. Pětina Izraelců totiž pochází z bývalého SSSR. Ať už z Ukrajiny, Ruska, Pobaltí, či Moldavska. Hrozilo, že se mezinárodní konflikt přelije do domácí politiky a ve větším se zopakuje scénář z roku 2014, kdy se po ruské anexi Krymu ruskojazyční Izraelci sešikovali do dvou znepřátelených táborů: jedni podporovali Rusko, druzí Ukrajinu. Přátelství se rozpadala, rodiny se rozhádaly…

Nic z toho se však po únoru 2022 nestalo. Naopak, původně rozdělené skupiny se názorově do velké míry sjednotily. Zatímco na demonstrace podporující Putina chodí maximálně desítky ruskojazyčných aktivistů, protiválečné protesty pořádané imigranty z bývalého Sovětského svazu bývají řádově silnější.

Novinářka a filmařka Lija Tarachanská se narodila v Kyjevě, ale rodina v jejích šesti letech emigrovala do Izraele. Sovětští Židé podle ní počátkem devadesátých let nemířili nutně do Svaté země, hlavně chtěli pryč ze SSSR. Kolaps bývalé velmoci provázený prázdnými obchody a kriminalitou nebyl k žití. Stejně jako antisemitismus: „Ve školce učitelky říkaly dětem jménem. Jen mně židovko. Jednou jsem šla s babičkou po ulici a někdo nás poplival. Nedivím se, že se na začátku druhé světové války Židé obraceli k Němcům o pomoc. Mysleli, že budou lepší než ukrajinští sousedé.“

Antisemitismus zakořenil též v části sovětské elity a prorostl byrokracií. Ostatně SSSR své obyvatele oficiálně dělil na tři národnosti: Sověty, Cikány a právě Židy. Ti tak byli státem a spoluobčany již od dětství škatulkováni jako Židé, a proto se stejně i chápali: „Matka se necítila jako Ukrajinka. Uvažovala o sobě jako o Židovce narozené na Ukrajině.“

Lijina matka patřila k sionistickému disentu, proto si k vycestování vybrala Izrael. Avšak Lija sama líčí emigraci coby „šílenou“. Jako mnozí další ze Sovětského svazu se setkala s nepřijetím. Do tehdy pětimilionového Izraele totiž přišel v letech 1990 a 1991 milion ruskojazyčných Židů. Malý stát nebyl na takový nápor připraven, chyběly pracovní pozice i byty. Kupříkladu Lijin otec, jaderný fyzik, zametal ulice. Podřadné bydlení dostali spolu s dalšími krajany v segregované židovské osadě na okupovaných palestinských územích. Bojovali přitom s předsudky etablovaných Izraelců, obtížně v hebrejštině odbourávali přízvuk a styděli se za „špatnou“ adresu.

Očekávalo se, že prokážou loajalitu k nové vlasti a dokážou, že si izraelské občanství zaslouží: „Proto bývají branci z řad ruskojazyčných a etiopských Židů nejvíce neurvalí při jednání s Palestinci. Chtějí ukázat, na čí straně stojí.“

Lija si navíc pamatuje, jak hned po příchodu do Izraele vypukla válka v Perském zálivu. Irák zemi ostřeloval raketami Scud a vyhrožoval chemickými zbraněmi: „Přišli jsme do Izraele, neměli jsme nic a hned jsme byli ve válce. Pořád s plynovou maskou a celé týdny v krytu. Také proto jsou ruskojazyční Židé dodnes protiarabští, až rasističtí.“

Lija mi ale zároveň popisuje, jak nečekaně silně ji ruský útok na Ukrajinu zasáhl: „Cítila jsem se jako oběť invaze. Babička pochází z Irpině, její dům rozbombardovali. Dědeček bydlel v Mariupolu, jeho město zničili.“ Paradoxně se cílem „denacifikační operace“ stal i největší ukrajinský památník obětem holocaustu: „Babí Jar u Kyjeva Rusové několikrát trefili raketami. Nevíme, jestli schválně, nebo náhodou. Ale je to symbolické.“

Ukazuje se, že válka na Ukrajině Izraelce pocházející ze Sovětského svazu nejen sjednotila proti Putinovi, ale též proměnila. Minimálně ti původem z Ukrajiny znovunavázali emocionální pouto s původní vlastí a začali se občansky angažovat.

Pro Liju kupříkladu ukrajinská vlajka vždy reprezentovala antisemitismus. Dnes ji však vidí jako symbol univerzální lidské touhy po svobodě a odpor proti znevolňování menších národů těmi většími. Podobně jako dalším Židům z Ukrajiny pomohla Lije ruská agrese paradoxně nalézt polozapomenuté kořeny: „Od Ukrajiny jsem se distancovala. Narodila jsem se tam, ale nic to pro mě neznamenalo. Říkala jsem si do prdele s Ukrajinou. Ale teď stejně jako každý kolem mě pořád něco dělám. Politika je víc o akci než o myšlenkách. A akce člověka mění.“

Ruskojazyčná komunita se zmobilizovala. Původně apolitičtí občané začali demonstrovat proti válce, sledovat média a tlačit na izraelské politiky, aby pro Ukrajinu dělali víc. Tradičně pasivní segment společnosti pořádá humanitární sbírky, asistuje uprchlíkům a jezdí pomáhat do Polska i na Ukrajinu, kde většina z těchto Izraelců nebyla desítky let.

Kdo jsou Židé se sovětskými kořeny, kteří dnes podporují ruskou agresi? Kdo tvoří možnou Putinovu pátou kolonu v Izraeli?

Podle izraelské exposlankyně a analytičky narozené v Moskvě Ksenie Světlové jde zhruba o každého desátého Izraelce, co do země přišel z bývalého SSSR. S Ruskem se pak výrazně identifikují především ti, kdo emigrovali až na počátku nultých let, kdy šlo spíše než o celé rodiny o jednotlivce, jejichž příbuzní zůstali v Rusku. S těmi dnes udržují kontakt a někdy přebírají i jejich názory. Jde přitom hlavně o starší ročníky, které se již v Izraeli plně nezapojily do společnosti a nenaučily se hebrejsky. Kvůli jazykové bariéře jsou tito lidé odkázáni na ruská média, a tedy více vystaveni kremelské propagandě. Některé z nich navíc po anexi Krymu vystrašil vzestup ukrajinského, silně protiruského nacionalismu, jenž se rozšířil i do ukrajinské diaspory v Izraeli.

Jde tedy o malou a specifickou skupinu, jež ovšem jisté bezpečnostní riziko představuje.

Izraelský politolog Amichai Magen připomíná, že Kreml pracuje s konceptem „ruského světa“: „Rusko se touto optikou neomezuje na národní stát, tedy Ruskou federaci a její hranice. Chápe se jako civilizace rozprostírající se všude tam, kde žijí Rusové. Putin a jeho diplomaté nám pak pravidelně zdůrazňují, že pociťují zodpovědnost za ruskojazyčné izraelské občany. Jde o zaobalené vyhrožování.“

Izraelská strana rutinně kontruje, že v Rusku zase žijí statisíce Židů s právem emigrovat do Svaté země, za které zodpovídá Izrael.

Tato pupeční šňůra mezi oběma zeměmi s sebou nese značná rizika. Po vypuknutí ruské invaze odešel z Ruska do Izraele i hlavní moskevský rabín, který se vyslovil proti válce a varoval před represáliemi Židův Rusku. Ruské ministerstvo spravedlnosti mezitím usiluje o uzavření pobočky Židovské agentury, skrze kterou ruští Židé emigrují do Izraele. Jak se vztahy mezi oběma zeměmi zhoršují, rostou dle Ksenie Světlové obavy z pronásledování ruských Židů: „Podhoubí antisemitismu je silné už od carských dob. Antisemitismus je dnes na vedlejší koleji. Kreml ho ale může kdykoliv postavit na kolej hlavní. Zpracuje masy a bude z toho tragédie.“

Jak rusko-ukrajinský konflikt vnímají izraelští Arabové a Palestinci? Minimálně na začátku konfliktu se mezi nimi objevila silnější inklinace k Rusku. A to z mnoha různých příčin.

Starší Palestinci často sympatizují s Ruskem, protože pamatují, jak kdysi Sovětský svaz podpořil Jásira Arafata a jeho Organizaci pro osvobození Palestiny. Mnozí z nich vystudovali sovětské univerzity a do Palestiny si přivezli ruské manželky.

Vlivní palestinští marxisté, napojení na globální levici, zase podle jeruzalémské aktivistky s rusínskými kořeny Nataši Dudinské tvrdí, že Američané jsou stejnými imperialisty jako Rusové.

Proto byli zpočátku otevřenější ruské rétorice, tvrdili, že se zločinů na Ukrajině dopouštějí obě strany, a odmítli podpořit prezidenta Zelenského. Jako třeba poslanec Ofer Cassif z komunistické strany Chadaš, který bojkotoval projev ukrajinského lídra v Knesetu.

Palestinci obecně inklinují k instinktivní podpoře čehokoliv, co se zdá být protiamerické, jelikož USA straní Izraeli. Mezi Ruskem a Ukrajinou navíc mnozí zprvu nerozlišovali: jde o kulturně i geograficky vzdálené země. Když se proto Američané postavili za Ukrajinu, podpořili reflexivně Rusko.

Izralesko-arabská novinářka Vera Sajrawiová nicméně předpokládá, že proruské sympatie slábnou díky podrobnému informování o Ukrajině v televizi al-Džazíra. Odvrácenou mincí téhož je ovšem další traumatizování Arabů: „Záběry uprchlíků ze Sýrie nebo Ukrajiny obnažují staré rány. Vypadají jako my, když nás vyhánějí izraelští vojáci. Připomíná nám to naši bolest. Během vteřiny můžete přijít o dům, pracoviště, příbuzné i život.“

Palestinští křesťané z Betléma navíc míní, že pozitivní obraz Ruska souvisí s jeho politikou. Pokračuje kupříkladu tradice ze sovětských dob, kdy ruské univerzity přijímají stovky Palestinců ročně. Rusko též sponzoruje kulturní centra a při hlasováních v OSN se pravidelně staví za Palestince.

Arabům ze Svaté země ale patrně nejvíce vadí dvojité standardy, kterými Západ poměřuje rusko-ukrajinský konflikt a z jejich pohledu analogický konflikt izraelsko-palestinský. V obou případech prý silnější strana okupuje tu slabší a porušuje při tom mezinárodní právo. Dopouští se útoků na novináře a civilní infrastrukturu jako školy či nemocnice, ale též demografického inženýrství, když přesidluje celé komunity. A přitom ti silnější používají rétoriku, že ti slabší ani nejsou plnohodnotným národem s právem na sebeobranu a nezávislý stát.

Západ na Rusko uvalil sankce a Ukrajince vyzbrojil, kdežto Izrael neostrakizuje a Palestince nechrání, což v jejich očích nutně vyznívá pokrytecky.

Sajrawiová v tom cítí přetrvávající západní rasismus: „I my jsme lidské bytosti, jako Ukrajinci. Proto od Západu chceme totéž uznání. Tedy že nejsme teroristé, ale obránci své vlasti a domovů. Logicky žádáme tutéž podporu v boji s okupací porušující mezinárodní právo. Leč pomoc nepřichází. Ta nespravedlnost nás štve.“

Diplomatičtěji onen dvojí metr při rozhovoru s americkým ministrem zahraničí Blinkenem pojmenoval palestinský prezident Mahmúd Abbás: „Navzdory zločinům izraelské okupace, ústícím v etnické čistky a rasovou diskriminaci, se nenašel nikdo, kdo by Izrael pohnal k zodpovědnosti.“

Část Palestinců pak nebere válku na Ukrajině na lehkou váhu ještě z jiného důvodu: podezírají Izrael, že konflikt poutající pozornost světového společenství využije k rozšiřování nelegálních židovských osad a anexi dalšího území.

Podle průzkumů se navíc dvě třetiny Palestinců v důsledku rusko-ukrajinského konfliktu obávají zdražování potravin i energií. Obilí, slunečnicový olej a krmiva pro dobytek se totiž dovážely z Ukrajiny. Dnes se ukrajinský import nahrazuje odjinud, avšak za násobné ceny. Růst cen ropy navíc zdražuje benzín i elektřinu, vyráběnou v Palestině z dieselových generátorů. Drahé energie se potom promítají do cen potravin, zboží a služeb.

Výsledkem je, že se už i veřejně začíná mluvit o tom, že tato beznaděj může zažehnout nové arabské povstání.

„Palestinci se generačně proměnili. Mladí jsou vzdělaní, aktivní na sociálních sítích, s rozhledem. Často pracují online pro zahraniční firmy. Už nevěří dvoustátnímu řešení ani stárnoucímu palestinskému vedení. Jsou frustrovaní. To požene jejich povstání. Ne konkrétní požadavky,“ říkají třeba palestinští křesťané z Betléma.

A politolog Amnon Cavari zároveň připomíná, že se vedle Íránu cítí Izrael dlouhodobě nejvíce ohrožen právě palestinským povstáním: „Otázkou není, zda vypukne. Ale kdy. Je to stále ve vzduchu.“