Simona Bohatá: Urbex aneb Ošklivá krása. Literární reportáž z cyklu České bolesti

Každý urbex, plánovaný i náhodný, začíná nenápadným obhlížením terénu a rychlým a drzým vstupem. Rozbité sklo v přízemí, nedbale zadrátovaný plot, složitě přístupné okno nebo naopak dveře dokořán. Vstoupíte do minulosti a luštíte ji z každé cihly, zapomenuté fotky nebo kusu nábytku. Jste voyeurem, objevitelem a možná jste tím posledním, komu starý barák stojí za tichý rozhovor a za fotografický záznam. V jeho zdech cítíte, že jste vítáni, v jeho kostech, že to má za pár. Urbex je i o smutku zamlklého odcházení domů, které jsme postavili a které už nechceme nebo nemůžeme mít.

Mým prvním urbexem dávno předtím, než se tomu tak říkalo, bylo staré zrušené zahradnictví v rodných Strašnicích. Tam jsem poprvé ve věku pěti let cítila tu podivně sladkou lítost nad pomalým koncem skleníků s mrtvými kytkami a rozbitými květináči; a to nebylo nic proti žalu ze zkázy žižkovských pavlačáků a fabrik z doby velkého bourání o pár let později.

Zatímco soukromé prohlídky posledních okamžiků starého Žižkova byly náhodné a instinktivní, mé nynější urbexové výpravy jsou cílené.

Porcelánka na severu Čech vklíněná do prudkého svahu na okraji města. Obcházíme její rozbité tělo a šplháme do stráně tak strmé, že se musíme chytat větví stromů, abychom se dostali zadním traktem k oknu prvního patra. Lezeme dovnitř a fabrika nás vítá jako vytouženou návštěvu. Už dlouho je sama. Její pece zívají tlustými rty železných vrat, její schodiště je tiché a pod nohama nám křupe rozbité sklo.

V mezipatrech i jednotlivých podlažích nacházíme to, za čím jsme přijeli především. Stěny seskládané z ikonických skleněných cihel Falconnier č. 9 propouštějí sluneční paprsky jako stropy pražských pasáží. Dosud jsou téměř neporušené, uprostřed chátrající budovy září jako roje šestibokých kulových blesků protínajících temnou oblohu a my si moc přejeme, aby se stal zázrak a tyto mistrovské kusy byly zachráněny.

Procházíme kolem nich sály výroby i laboratořemi, ohmatáváme bytelné zárubně, fotíme dubové dveře povalené pod oknem a porcelánové figurky, nejspíše poslední neumělý pokus zvrátit osud fabriky. Nakonec vylézáme na půdu a zkoumáme pozůstatky lokálního požáru, který byl uhašen v nebezpečné blízkosti acetylenové bomby.

Až doma zjišťujeme, že porcelánka byla jednou z mnoha rozesetých po celé republice a že jedna z jejích sester bouřlivá devadesátá léta přežila a dodnes vyrábí laboratorní porcelán. Ta naše takové štěstí neměla, lidé ji opustili v roce 1993. Dnes je v soukromých rukou a její osud je nejistý. Kéž je majitel osvícený!

Loučíme se, odcházíme stejným oknem a mám pocit, jako bych se dopustila zrady. Čeká nás tkalcovna a já netuším, že i tam nechám své srdce.

Chytit se plotu, rozmotat drát, protáhnout se rezavou dírou, obejít kus areálu a skočit dovnitř oknem. A tam to je. Koncertní sál, ve kterém kdysi hrály dunivou melodii litinové stroje podle not z děrných štítků, které jim dělníci tkalcovny věšeli nad hlavy. Mašiny vyhrávaly ohlušující písně a do rytmu vyráběly vlněné obrazy s cizokrajnými názvy.

Teď už dlouho mlčí a nedokončené koberce visící jim z těl hnijí stejně jako obří špulky vlněných vláken. I továrna zahnívá a v dešťových jezerech v podlaze se odehrává život zcela nezávislý na obrech nad nimi. Vodou prokvétají mechy a ze sloupů vyrůstá kapradí. Zelený život jako by pohlcoval člověkem stvořené a potom opuštěné místo a měnil je v malý prales.

Chodíme mezi stroji a obdivujeme jejich krásná těla. Největší krasavice se jmenuje Máňa a své jméno načmárané halabala malířskou štětkou hrdě nese na litinovém můstku jako diadém.

Ještě chvíli studujeme žoky s vlnou, ale nakonec přízemí opouštíme, abychom vystoupali věží továrny do vyšších pater.

Cestou obdivujeme plechové zásuvky pod parapetem každého okna a až dodatečně zjišťujeme, že šuplátka zachytávala sraženou vodní páru z okenních skel. Prohlížíme si tisíce děrných štítků, které vedly složité osnovy stavů. Jsou doslova všude. Na parapetech, v regálech, na chodbách. Nacházíme také stroj, na kterém se rodily. Je stejně nádherný jako jeho kolega, malý zkušební stav, na němž se vyráběly vzorky. I ten má na niklových prstech nasunutá klubka a stejně jako obři v přízemí jako by pořád čekal, až se vrátí obsluha ze svačiny a knoflíkem ho probudí ze spánku.

Ještě jednou obejdeme výrobní halu, bylo by pěkné, kdyby tu vzniklo muzeum, kde si navrhnete a možná i utkáte vlastní koberec. Vím, že je to možná pitomý nápad nostalgického amatéra, ale taky vím, že v britském Kidderminsteru mají podobný stroj jako součást muzejní expozice.

Když odcházíme, ani nevíme, jak bylo prozíravé, že jsme návštěvu neodkládali. Pár měsíců nato do haly vjedou party s rozbruskami a jeřáby a litinoví obři, kteří vyráběli až do začátku devadesátých let minulého století něžné vlněné květy a orientální obrazce, se stanou minulostí.

Budovy vystavěné v moderním klasicismu jsou památkově chráněny, věž uhelny má i svou neziskovku, ale co je platná ochrana na papíře, když do stavby zatéká a vítr jí loupe fasádu jako cibuli.

Někdy se urbex stane působením věků ruinexem, budova před smrtí ze sebe vydá to nejkrásnější a vy nevěříte, že to, co vidíte, je skutečné. Fata morgana uprostřed české krajiny. Náhlý popud zastavit, protože tohle nemůžeme vynechat.

Parkujeme vůz, přecházíme silnici a obcházíme bránu směšně uzamčenou mezi troskami plotu. Otevírá se před námi rozlehlý prostor s budovami rozházenými po pláni jako hrací kameny, za nimi horizont rovný jako čára za letadlem a uprostřed toho všeho skutečný chrám.

Nejdřív ale musíme obejít starou dělnickou ubytovnu, odkud se vyklání paní a nemá daleko do toho zavolat policajty. Vesele ji zdravíme a žádáme o svolení ke vstupu. Žena trochu roztaje a prozradí nám, že před námi je starý cukrovar a ona je jeho poslední obyvatelka. Děkujeme jí a ona nás postupně šmíruje ze všech oken prázdného domu.

Na opadaném štuku cukrovaru luštíme rok 1912; v tu chvíli nevíme, že pár detonací o několik měsíců později ukončí jeho umírání. Zatím ale stojí, i když jeho nohy jsou už vratké.

Sloupům vypadávají cihly a trochu se bojíme, ale přesto vcházíme dovnitř a jsme ohromeni. Jako bychom prošli do jiného světa, do obrovské jeskyně, na jejímž dně rostou stromy, tráva a kapradí. Mezi sytě zelenými keři zahlédneme kus cihlové zdi, a když přijdeme blíž, ukážou se nám zbytky kruhových pecí ve dvou patrech. Cukrovar postupně a ostýchavě odhazuje divokou zeleň a odkrývá části budovy, jako kdyby pro nás dělal vzrušující striptýz.

Ale to nejkrásnější objevujeme až v hlavní lodi. Na obvodových zdech je patrné, že dvě patra spadla a my stojíme v jejich troskách. Budova už nemá skoro žádné kosti ani útroby. Chrám ztraceného města, nákladná filmařská kulisa, prázdná schránka slavnostně oblečená přírodou jako tělo do rakve.

Po jednom boku se tyčí vysoká tabulková okna zakončená obloukem. Jedno vedle druhého si pinkají s malými okénky v protější zdi sluneční světlo, jako by tkaly zlatou síť. Prostředkem stropu se táhne coby svatební závoj dvojí pruh oken, která kdysi pouštěla čerstvý vzduch do dusného melasového provozu. Strop je sedlový a sepnutými dlaněmi jako by se modlil za snadný a lehký odchod, jeho rozbitými skly létají holubi coby Picassovi poslové. Tolik světla, tolik důstojnosti a krásy! Ze zdí visí kapradiny a v puklinách vyrůstají štíhlé břízy, na dně šumí botanická zahrada a v jejím klíně se lesknou malá dešťová jezírka.

Točíme se v kruhu a namáhavě luštíme matné nápisy v bývalých patrech. Nad dveřmi odnikud nikam čteme LABORATOŘ, o kus dál zase TRAFOSTANICE, avšak nikdo už tam nevystoupá. Torza schodů se nám válí pod nohama a více je tušíme, než vidíme. Jako teplá deka je přikryl mech a větve jasanů a osik nám nedovolují vidět více než pár fragmentů.

Mohli bychom je odhrnout a podívat se důkladně, ale je nám líto trhat obrovské pavoučí sítě. Jsme tu hosty a mluvíme tiše.

Lovíme v telefonu a dočítáme se, že poslední kostku cukru zde vyrobili v roce 1991 a technologické zařízení skončilo ve šrotu. Cukrovar s vybranými vnitřnostmi a podlomenými koleny si potom předávali vlastníci, ale ani jeden nedokázal nebo se nesnažil vymyslet, co si s cukrovarnickým dinosaurem počít, a nechali přírodu myslet si, že je to napořád její.

Padá na nás smutek a loučíme se posledním pohledem vzhůru.

Vycházíme ven, jsme udiveni, jak nenápadně vypadá cukrovar zvenčí, a já si připadám jako Alenka. Byla jsem za zrcadlem a jsem ráda, že jsem to stihla dřív, než střelmistr zmáčkl čudlík.

Bylo mi ctí.

Probírám se archivem urbexových fotografií. Viděli jsme soukromé domy i vily a bezpočet malých i velkých továren. Prošli jsme se zničenou škrobárnou, zotavovnou, zdravotním střediskem, zavítali do umírající kruhové cihelny, do chátrajícího statku velkoryse a nevkusně přestavěného na penzion s krytým bazénem.

Mnoho z těch staveb už není, některé byly zbořeny, jiné naopak přestavěny. Některé doplatily na špatné místo, jiné na divoká privatizační léta. Některých je nám líto, jiných ne.

Jsem ale přesvědčena, že jsou průmyslové stavby, jejichž historická i urbanistická hodnota stojí za záchranu v co nejpůvodnější podobě. Dobrý zubař také nevytrhá všechny zuby, aby je nahradil umělými jen proto, že ty pravé jsou trochu křivé nebo pochroumané. Ten dobrý je spraví a dovolí vám se smát a kousat vaším vlastním chrupem.

Města by měla hledat takové „zubaře“, kteří nebudou bezhlavě a bezohledně vytrhávat průmyslovou architekturu z nitra zástavby, ale opraví ji a dají jejímu životu nový smysl. Tam, kde se to povede, se město rozsvítí a stane se jedinečným místem.

Těším se, že se jednou pražská Holešovická tržnice připodobní tallinským čtvrtím Noblessner nebo Rotermanni a bude úžasným prostorem. Stejně tak doufám, že kladenské pece Vojtěška budou spaseny podobně, jako se povedlo ve Vítkovicích zachránit velkou část železáren. Pece jsou památkově chráněny a Kladno má silnou vůli zachovat industriální odkaz svého regionu.

Prostě přeji starým industriálním stavbám osvícené investory a našim městům a obcím krásnou architekturu.

Staré cihle zdar!