Článek
Záběry kozáků v uniformách, kteří v Soči na ulici s chutí bijí dvě bývalé členky skupiny Pussy Riot Naděždu Tolokonnikovovou a Mariju Aljochinovou (na snímku v pozadí), vyslala do světa ruská televize RT, financovaná Kremlem, hned pár hodin po události. Lidem mimo Rusko by mohlo připadat nepochopitelné chování kozáků, kteří zacházeli s mladými ženami jako s odpadem. U velkého množství ruských diváků však jistě vyvolaly tyto záběry nadšení.
O pár dní dříve vyvrcholila dvěma pořady jiná větev ruské státní propagandy na televizním kanálu Rossija 1. Nejdříve vystoupil ve své show Věsti něděli Dmitrij Kiseljov. Začal tím, že v olympijském hokejovém turnaji prohráli Rusové s USA proto, že zápas probíhal podle politických norem Spojených států, kdy platí, že Američané musejí vyhrát za každou cenu. Doopravdy prý zápas vyhrála sborná. Sudí byl totiž, podle Kiseljova, ovlivněn společností NBC, která vložila do přenosů z her obrovské peníze a chtěla je takto zpět. „Musíme mít na zřeteli, s kým máme tu čest. Teď budeme mít větší zlost,“ prohlásil moderátor.
Druhý šot pořadu byl věnován příspěvku spisovatele Viktora Šenderoviče, který zveřejnila na svých internetových stránkách rozhlasová stanice Echo Moskvy. Text to není prvoplánový a autor jako obvykle šel až na doraz ve své reflexi ruské společnosti a Putinova režimu. Nezaujatý čtenář v něm ale snadno objeví skutečnou bolest člověka, který miluje svou zemi, ale doslova nenávidí její současné vládce.
Za Kiseljovem ve studiu byla velká nesympatická Šenderovičova fotka a nápis Hajzl?. Tohoto označení se spisovateli dostalo proto, že zmínil krasobruslařku Julii Lipnickou, která svým vítězstvím nechtěně pomohla Putinovu režimu, v souvislosti s případem diskaře Hanse Welkeho z berlínské olympiády 1936. Kiseljov prohlásil, že ruští liberálové jako Šenderovič a „partička kolem Echa Moskvy“ bojují proti rodné zemi. Prý se ale o své bezpečí nemusejí bát, protože Putin je velký a shovívavý.
Vladimir Putin a Pavel Bure
Když ještě nebylo zjevné, kam Rusko povede současný prezident, vystupoval Kiseljov jako novinář proevropské orientace. Časy se ale změnily a on s nimi. Dnes je exkluzivním vykladačem Putinovy politiky. Den po zmíněném pořadu zveřejnil prezident výnos, jímž ho vyznamenal Řádem za zásluhy o vlast IV. stupně. Ve zdůvodnění napsal, že dotyčný se mimo jiné zasloužil „o ochranu práv a zájmů občanů“. Už předtím z Kiseljova udělal generálního ředitele nově vytvořené obří propagandistické organizace Rusko dnes, která má ovlivňovat západní veřejné mínění. Z muže, jenž nejvíce proslul tímto výrokem: „Domnívám se, že nestačí pokutovat gaye za propagaci homosexuality mezi nezletilými. Musí se jim zakázat dárcovství krve a spermatu, a jestliže zahynou při autonehodě, musí se jejich srdce zahrabat do země nebo spálit jako nevhodná pro záchranu jakéhokoli života.“
Doporučení Dmitrije Kiseljova má v dnešním Rusku svou váhu. A on ho ve své show dal práci mladého kolegy Konstantina Sjomina s názvem Biochemie zrady, která se vysílala další den na stejném kanálu. Sjominův autorský dokument trvá něco přes hodinu a stylisticky kopíruje díla sovětské televizní propagandy sedmdesátých a osmdesátých let, jeho stěžejní myšlenka je ale podobná těm ze stalinské éry. Není to náhoda. Na sovětské tradice v jakékoli podobě se autor odvolává jako na nejcennější dědictví ruských dějin, které jako jediné je schopno udržet zemi pohromadě. Ta je totiž – dle autora – počínaje posledním obdobím carského režimu obklopena nepřátelskými silami, které mají za cíl zničení ducha ruského státu a následnou fyzickou okupaci. Za tímto účelem si cizí nepřátelské síly už sto let pěstují uvnitř Ruska agenty a zrádce, které cvičí jako pátou kolonu. Hlavním nepřítelem ruského ducha a ruského státu jsou Spojené státy americké. Dokonce i Hitler se učil od USA a nebýt amerického marketingu, který si osvojila třetí říše, nedošlo by k druhé světové válce. Na toto schéma se pak nabalují jména zrádců, jejichž nástroji jsou teď Twitter, Skype a Facebook.
Z těch, které známe i u nás, Sjomin jmenuje Michaila Gorbačova, Borise Jelcina či sovětské disidenty. Další sada jmen v cizině tolik nezní, ale v Rusku je znají, protože jde o ochránce lidských práv, reformátory postsovětské ekonomiky nebo i jen spisovatele či veřejné činitele, kteří si dovolují říkat názor, který není v souladu s Putinovou linií. Dokumentem prostupuje idea: Žiješ-li v Rusku, jsi Rus, a proto musíš bez jakýchkoli pochybností bránit ruského ducha a ruskou zem, což znamená být v souladu s vládnoucí mocí.
Takových Putinových novinářských oblíbenců jako Kiseljov je samozřejmě víc. Další z nich, Vladimir Solovjov, ve svém pořadu na rádiu Věsti FM označil studentku politologie Julii Archipovovou za „stoku“, protože se v tvítu odvážila zeptat, zda se na ukrajinském majdanu podařilo zachránit raněné protestující z řad opozice. Solovjov dokonce neváhal nazvat moskevskou Vysokou školu ekonomickou, kterou Julie studuje, „přípravkou kádrů pro majdanovskou ilegalitu“.
Není proto divu, že kozáci v Soči neměli žádné výčitky svědomí, když mlátili dvě mladé punkerky, které se navíc právě vrátily z USA. Byli poučeni, že to nejsou lidé, ale cizí agenti, zrádci a úchylové. Prostě opozice. To ovšem zároveň znamená, že v Rusku opozice skutečně existuje. Jaká ale je, o tom více v dalších dílech.