Článek
V angloamerickém světě jsou tradiční laboratoří nových hudebních objevů výtvarné školy nebo umělecké scény kolem galerií. Česká republika je v tomto ohledu specifická – nejoriginálnější představitele současné alternativní muziky povila malá divadla.
Není to vlastně tak úplně náhoda, zatímco na Západě se na začátku šedesátých let rodí moderní populární hudba z nespoutané obrazotvornosti Johna Lennona, v Československu jsou jejími prarodiči Jiří Suchý a Jiří Šlitr z Divadla Semafor. Aktuální projekty jako DVA, MIDI LIDI nebo Kazety jsou pak jen svébytným pokračováním dlouhé tradice českého písničkářství, do něhož se promítá specifická poetika autorských divadel. „Náš styl? Rytmus, veselá melodie, chytrý text. Když sentimentalita a slaďák, tedy nikdy jinak než ironicky,“ prohlašoval Jiří Šlitr, a definoval tak jednoduše pravidla, s nimiž domácí divadelníci přistupují k populární hudbě. Žánrové formy přicházející ze Západu jsou pro ně tradičně jen výchozím bodem k vlastním originálním variacím a platí to jak o jazzu v rukou Jaroslava Ježka, tak pro electro u MIDI LIDI či hip hop u DVA. Domácí alternativě tak možná chybí pompa a světoborné ambice západních muzikantů, rozhodně ale nepostrádá humor a nadsázku.
Jiří Suchý ani přes nespočet hitů nikdy nezastíral, že si na velký pop jenom hraje a v polovině šedesátých let si postěžoval: „Někteří zpěváci teď berou moje texty tak vážně, že mě to až dohání k zoufalství.“ Po něm tento podvratný přístup přijala generace písničkářů (Skoumal s Vodňanským) a divadla Ypsilonka nebo Sklep často pracující s hudbou jako součástí svých inscenací. Z líhně druhé jmenované scény vzešly v devadesátých letech skupiny Vltava, Mig21 nebo zpěvačka Monika Načeva, o generaci starší pražský dekadentní kabaret Zlatá kozačka povil zpěváka Bruna Ferrariho a propojil skupinu The Nihilists.
„V autorských divadlech si aktéři na ‚zpěváky‘ nebo na ‚kapelu‘ často hrají jakoby bez odpovědnosti, bez snahy o kariéru a bez představ o tom, jak to chodí v pop-music. Tím pádem tu občas někdo vynalezne zvláštní posun poetiky,“ vysvětluje hudební publicista Pavel Klusák, podle kterého je pro muzikanty dokonce velmi prospěšné začínat mimo hudební scénu. Naučit se improvizovat, používat neotřelé postupy a přemýšlet o hudbě z netradičních úhlů – to je velký vklad k potenciální originalitě.
„Divadlo člověka naučí mluvit, být na pódiu před lidmi, pracovat s trémou, pohybovat se a vyzkoušet si různé polohy a stylizace projevu,“ dodává Prokop Holoubek ze skupiny MIDI LIDI, jejíž členové působí v Dekadentním divadle Beruška. Jeden z nich, Petr Marek, je navíc součástí improvizačního kolektivu Rádio Ivo, jehož protagonistkou je i zpěvačka skupiny Kazety Johana Švarcová, která působila v královehradeckém Divadle DNO, z něhož zase vzešla skupina DVA.
Jestli světem aktuálně probíhá další vlna hudebních individualistů, kteří své desky kutí v izolaci, pak čeští muzikantidivadelníci raději tvoří různé kreativní aliance a společenství. Říkat tomu scéna, ale odmítají. „Nemám pocit, že by to v současné době byl fenomén, tohle propojení mi přijde úplně přirozené. Stojíš na pódiu, kolem tebe je technika, před tebou jsou diváci a ty jim chceš něco sdělit nebo předat,“ říká Johana Švarcová a Prokop Holoubek dodává: „Kolem divadla se sdružuje spousta muzikálních lidí a ti mají jednak hudební talent a ještě navíc jsou trošku exhibicionisty s divadelními dovednostmi a to je příhodná kombinace třeba k založení kapely a k tomu, nestydět se na pódiu za své výtvory.“
