Seriál Karla Veselého: Dlouhá cesta z Čech až na konec světa

Začátek devadesátých let byla pro českou nezávislou muziku opojná doba. Kapely hleděly přes čerstvě otevřené hranice s nadějí, že by se jejich kariéra nemusela omezovat jen na domácí kluby, a některým, jako byli The Trial nebo Toyen, se skutečně podařilo udělat první krůčky k mezinárodní slávě.

Když v roce 1993 odvysílalo MTV speciál kultovního pořadu 120 Minutes o pražské scéně a Ecstasy of Saint Theresa s EP …fluidtrance centauri… dobyli číslo šest britského nezávislého žebříčku, mnozí možná uvěřili tomu, že stojíme na počátku doby, kdy budou české kapely hrát na velkých festivalech bok po boku s britskými a jejich nové desky budou vynášet do nebes prestižní hudební média. Jenže euforie z pádu železné opony na Západě brzy opadla a s ní i zájem o východní exotiku. Česká hudba se vrátila na periferii zájmu, kde je dodnes.

„Český kapely bohužel ve světě nikoho nezajímají,“ tvrdí pesimisticky Kay Buriánek ze Sunshine. Právě jeho skupina se na konci devadesátých let vydala trnitou cestou nekonečného koncertování, což byla v éře před MySpace a Facebookem pro muzikanty z Východu jediná šance, jak si ve světě udělat jméno. Z těch nejzapadlejších klubů se Sunshine postupně během šesti let propracovali až ke spolupráci s vydavatelstvím popové producentky Lindy Perry, ale vysněné album nakonec vyšlo jen u nás a v Japonsku.

„Je to začarovaný kruh. Žádná relevantní agentura si nevezme kapelu bez smlouvy s větším labelem a deskou. Jenže aby se vůbec věci nastartovaly, musíš především hodně hrát a být vidět. A tak je to pořád dokola,“ říká Buriánek, podle kterého šancím interpretů z Východu neprospívá ani krize hudebního průmyslu, jež nutí vydavatele k mimořádné opatrnosti.

Trochu jinou cestou se v počátcích ubírala cesta k mezinárodní slávě pro skupinu DVA, jejíž debutové album Fonók pro zbytek světa objevil propagátor world music a redaktor BBC Charlie Gillett. Jejich originálnímu „folklóru neexistujících národů“ udělal patřičnou reklamu v médiích a deska se dostala i do žánrového evropského žebříčku. Projekt Báry a Jana Kratochvílových má kromě unikátní hudební estetiky také nespornou výhodu v tom, že místo angličtiny s českým přízvukem zpívají svým vlastním fiktivním jazykem, který zní jako mišmaš několika evropských řečí.

„Je nutné mít svůj vlastní zvuk a zároveň vědět, co se děje venku,“ odpovídají DVA na otázku, jaký je jejich recept na úspěch. Manažer skupiny Prokop Holoubek souhlasí: „Muzikanti, kteří by chtěli prorazit na Západě, musí být ve své hudbě něčím výjimeční a zároveň se přístupem příliš neodlišovat od místních,“ a dodává: „Nejjednodušší by samozřejmě bylo odstěhovat se do Británie nebo do USA a kariéru budovat odtamtud.“

Všichni čeští muzikanti, kteří se ve světě opravdu prosadili, zvolili tuto cestu – ať už to byli jazzmani Jan Hammer a Miroslav Vitouš, rocker Ivan Král nebo písničkářka Markéta Irglová. Díky nim není česká stopa v historii populární hudby úplně neviditelná, byť je pořád mnohonásobně menší než třeba přínos Švédska, které má přibližně stejný počet obyvatel. Nemůže za to jen bohatá tradice tamního popu, na úspěších severských interpretů se výrazně podepisuje hlavně podpora současné hudby ze státních peněz. Sahá od štědrých dotací pro hudební komunitní centra, v nichž si mladí můžou osahat hudební nástroje, přes finanční pomoc při natáčení alb až po systematickou grantovou politiku financující vývoz švédské kultury do světa. Na nic z toho se české kapely spolehnout nemůžou. Nezbývá jim tak nic jiného než se vydat do světa na vlastní pěst a do svého snu investovat maximum.

„Konkurence je zdravá. Člověk je velký tak, jak velké jsou jeho sny,“ říká Václav Havelka ze skupiny Please The Trees, která vloni za vlastní peníze odletěla na obří hudební přehlídku South by Southwest v texaském Austinu. Z neformálních kontaktů načerpaných na největším festivalu nezávislé muziky na světě vytěžili americkou distribuci své aktuální desky Inlakesh, kterou zde na podzim podpoří na turné, během něhož natočí třetí album. „Každý kluk nebo holka s kytarou si dnes můžou desku natočit sami doma, propagovat ji a domlouvat si koncerty. Pak už je to jen o tom, jak moc to myslíš vážně a jak dlouho to vydržíš, než si tě venku všimnou,“ říká Havelka, který věří, že obětovat všechno muzice se vyplatí: „Už Charlie Parker říkal, že hudbu musíš žít, aby byla slyšet.“