Článek
Fotografie je odrazem vnitřního života, miliónů obrazů a snů, které se do člověka vtiskly a které ho naučily dívat se na svět, vnímat ho a nějak mu porozumět. Nebo se ho alespoň v některých chvílích dotknout. Je to schopnost, kterou nelze naučit, tak jako nelze nikoho naučit být sám sebou. Nadšení, nápad, údiv, dojetí, stesk ani poezie nejsou vyučovací předměty.
Šedivé, křehké město, Brno. Někde za rohem Vánoce. Někde blízko chodí lidé. Šlépěje nad městem, nad prokřehlými dlaněmi v rukavicích, nad solí na chodníku. Osamělé stopy v jiném prostoru, mimoběžné s denním režimem tam dole a přesto s ním více než pevně spjaté. Schopnost hlubokého vcítění vede k samotě častěji, než by jeden hádal, protože není symetrická. Ta nepřítomná postava na chodník vidí, její stopy zezdola nezahlédne nikdo.
A možná to není pohled z okna, možná jenom ten čtverec mate. Možná jde to teplo někde zevnitř, zatímco za fotografem zůstává řada stop, krátkých okamžiků vtištěných do kluzké plochy, co chvíli hrozící ztrátou rovnováhy. A jako by tu byla přeci jen čísi podaná ruka: tenká Ariadnina linka hromosvodu, lanko poslední záchrany. Je tu ale jeden háček, ta postava se ho nedrží. Musela by se shrbit, musela by kleknout na kolena, sunout se po čtyřech. A za ní by už nezůstávala pevně otištěná znamení bytí, ale jen rozrytá měknoucí hmota.
Dnes u nás existuje šest vysokých škol, které poskytují vzdělání v oboru fotografie. To je třikrát víc než před dvaceti lety. Každý rok z těchto škol vychází několik desítek státem uznaných fotografů, kteří mají vesměs potřebu vystavovat. Za těch dvacet let jich je již na tisíc. Fakta, jejich smysl nedokážu posoudit. Upřímně se však děsím doby, kdy budou básníci studovat poezii v institutech tvůrčí literatury, skládat zápočty u redaktorů a všechna nakladatelství budou s vysokými školami literatury přímo či nepřímo personálně propojena.
A možná, že hotové umělecké osobnosti nastupují vysokoškolská studia fotografie prostě proto, aby neztratily kontakt. Třeba věří, že se přidají ještě jedny stopy. Že na chvíli přestane sněžit. Třeba jen cvičí vlastní ego k pokoře a skládání zápočtů u méně nadaných pedagogů jim nepřipomíná mazácké rituály. Třeba to nějak souvisí s jejich zálibou ve východních učeních, s jistou skromností, se kterou si zvykli přistupovat k vlastní tvorbě.
Jenomže skutečný talent půjde sněhem pořád a jeho stopy budou všude osamocené. Ne proto, že by to tak chtěl, ale proto, že je příliš vysoko. A i kdyby snad někde za rámečkem fotografie uklouzl, sotva půjde do kolen. To spíš instinktivně roztáhne křídla.
Vojtěch Sláma (1974), fotograf a spoluzakladatel umělecké skupiny Česká paralaxa, pracuje klasickou technikou, fotografuje dvouokou zrcadlovkou a ve svých poetických obrazech navazuje na to nejlepší z české fotografické tradice. Jeho práce jsou zastoupeny ve sbírkách řady významných muzeí. Péčí Galerie Brno vyšla v roce 2004 Slámova monografie Vlčí med. Více na www.vojtechslama.com.