Článek
Město vykostěných významů, nájezdníci sebevědomě obsazují chrámy pojmů, osazují je vlastními ikonami a zbavují křehkého přediva posvátných poukazů. Každé slovo je nakaženo lechtivým marketingovým podtextem. Každá věta se nacvičeně, mondénně a zdánlivě nenuceně plazí do špajzky. Dlouhé procházky podél dálnice. Světla, která nelze zhasnout. Postavy, které nelze oslovit. Někde v dálce slyšíš jejich tamtamy, po obloze pátravě projíždějí jejich louče, hledají na nebi nějaké zranitelné místo, kde by se dalo něco střelit. Zajíc na Měsíci, strnulý úzkostí, vyděšeně čumí tváří v tvář myslivci.
Abys přežil, potřebuješ jejich amulety. Kartičky v koženém váčku. Jedině pak se ti město otevře a vpustí tě na některá místa. Nikam se nedostaneš jen tak. Pouze za pomoci černé magie smíš být, pohybovat se a močit. Kdo je příliš oslabený nemocí, sny nebo šílenstvím, ztrácí půdu, horečnatě kličkuje před detencí. Bez amuletu tě město vyzvrací na prázdnou betonovou plochu. Potácíš se v odstavném pruhu, dotýkáš se svodidel. Na malém ostrůvku uprostřed dálniční křižovatky spí ve stanu člověk. Je na vyhynutí. Po třech hodinách už ani nemáváš, dojdeš na prázdné parkoviště, po kterém bloudí jediná postava. Evžen Sobek, zeměměřič, miluje plány, zbožňuje svět pravých úhlů a přeci do něj nepatří. Když zmizí, není už v krajině nikdo.
Aby tě nechali jen tak chodit, musíš donekonečna opakovat, že jsi umělec, zeměměřič. Aby tě nezatkli, aby tě nechtěli léčit. Že tě někdo pozval do tohoto města, že zde máš měřit. Nevíš kdo, nevíš co. Chvíli se vyptávají, pak dají pokoj. To slovo je zneklidňuje. Umění. Voní jakousi dráždivou, již téměř mrtvou minulostí, starými příběhy z dob před vynálezem amuletů, nejasnými obrysy jiné, skryté krajiny. Z toho slova je cítit určitý příslib, se kterým je nájezdníkům příjemné koketovat – dokud zůstává nenaplněn. A tak ho raději naplňují sami čímkoli, co je po ruce, jednou zkusí rukavice, a když se prodají, slaví nájezdníci trefu do kontur pradávných významů. Když se neprodají, zkusí příště něco jiného, třeba podprsenky. Myslí si, že na to kápli: umění je přeci to, co rozhýbe kšefty, i když jinak k ničemu není. To slovo se dotýká i jejich snů.
Zeměměřič tiše vstupuje do galerie. Sem tě ještě pustí bez amuletu, tady jsou ještě záchody zdarma. Pomalu prochází mezi regály plnými zboží a najednou je hostem na vernisáži filtračních konvic, někdo mu podává skleničku šampaňského, někdo mu podsouvá čerstvě napečený minicroissant s oříšky. A přesto jako by ze zeměměřiče cosi cizího a znepokojivého vyzařovalo, něco co nepříjemně narušuje tu pohodu, co jako by zpochybňovalo jinak chytře napsanou průvodní řeč, s vtipem mapující vývoj filtrů do konvic od minulosti po současnost. A najednou už zase stojí sám v prázdném kruhu, vnímá jen oči několika žen, ze kterých září smutná a sebevražedná touha, vnímá chladnou nenávist přítomných kultivovaných mužů. Jedna pokladní odešla z práce o půl hodiny dřív a nikomu to neřekla. Jakýsi mladík se pokusil na záchodě udusit papírovými ubrousky. Když se již situace stává neudržitelnou, bere zeměměřiče za rameno kurátor z oddělení domácích potřeb a důvěrně mu šeptá do ucha: „Máme tu jedno volné místo vesnického učitele. Co vy na to?“
Evžen Sobek (1967), fotograf a pedagog. Vystudoval Vysoké učení technické v Brně a později Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Pracuje v rozsáhlejších fotografických cyklech, mezi nejvýznamnější patří Život v modrém a novější Skryté krajiny. Více na www.evzensobek.com.