Seriál Atlanta i Muzeum literatury. Autoři a autorky Salonu vybírají kulturní zážitky roku, díl první

Zážitkem roku 2022 pro mě bylo setkání s knihou Pavla Barši Román a dějiny, věnovanou románu jako jedné z cest k emancipaci v moderní společnosti. Karel Marx spojil emancipaci se „znesvěcením všeho posvátného“ v epoše trhu a páry, kdy jsou lidé nemilosrdně přinuceni „dívat se na sebe a své bližní střízlivýma očima“, Milan Kundera zase s posláním románu, kterým je odhalit životní prózu pod vzletnými verši, do nichž lidé své životy odívají. Emancipace románem osciluje mezi pohledem na člověka zblízka, v jeho zde a nyní, osvobozeném od velkých dějin – a pohledem zdálky, který naopak v tom zde a nyní objevuje velké dějiny. Barša tuto dialektiku vyjasňuje srovnáním Kunderovy české studie Umění románu z roku 1960 s jeho světoznámými eseji vydanými francouzsky pod stejným názvem v roce 1986.

----------------

Je to jedenáct let, co se Pavel Růžek vědomě upil k smrti. Až letos mu ale vyšel poslední díl autobiografické povídkové trilogie: sbírka Bez tebe navázala na Bez kůže (2010) a Bez růže (2011). Jsem tento rok potřetí (a naposledy) členem prozaické poroty cen Magnesia Litera, takže mám zhruba přehled, co u nás vychází. Někteří současní čeští spisovatelé za svá díla ručí společenskou angažovaností, zaujetím tématem, jiní ambicemi a sebevzhlíživostí, další láskou k vyprávění příběhů, ale je jen velmi málo těch, kteří jako Růžek za své psaní ručí životem. V pozdních povídkách se lehkým perem dostal do neuvěřitelných hloubek, přitom už si nechtěl vymýšlet, už si nechtěl hrát, už jen sbíral střípky své historie od mládí v bouraném starém Mostě až po všechny trpké konce – aby se čtenářům zcela rozdal.

----------------

Mým kulturním zážitkem roku byl román Bomba Funk, strhující retrotopie Karla Veselého, která vyšla už roku 2017, ale neprávem zapadla. Příběh o posledním pokusu zachránit státní socialismus založením funkové kapely je dialog Západu a Východu, politiky a hudby, snovaný autorem, který je právě tak suverénním znalcem hudby jako vypravěčem. Silně mě zasáhlo také drama Lucie Ferencové a kolektivu Pravidla úklidu o špatně viditelné práci ukrajinských žen a o tom, do jakého světla to staví českou solidaritu v probíhající rusko-ukrajinské válce. Inscenace, která vyrostla i z odborných konzultací s antropoložkou Petrou Ezzeddine, jde do hloubky problému, což z ní ale nedělá plochou agitku nebo popularizaci odborných poznatků. Jde především hluboko do emocí – postav i diváků.

----------------

Film Blízko Lukase Dhonta jsem poprvé viděl na festivalu v Karlových Varech a pak ještě třikrát a pokaždé ve mně vyvolal stejně silnou reakci. Ve Varech jsem navíc zveřejnil svůj manifest Nová česká intimita a Dhont geniálním způsobem zhmotnil tematické i formální požadavky mého textu. Je to v podstatě jednoduchý příběh, ale i esej o nebezpečné blízkosti a následném vzdalování se dvou kamarádů, o potlačování bolestných citů spojených se ztrátou blízké osoby i o tom, co se stane, když člověk popře vlastní emoce. Blízko vyniká autenticitou projevu mladých neherců a formální stránkou, která vychází z osobního tématu. Dhont udržel v tom spontánním a živém filmu přesný audiovizuální kód: v každé scéně sleduje, kdo se na koho dívá, z jaké vzdálenosti a jakou emoci u toho potlačuje. Potlačené emoce podmiňují všechny režisérovy formální volby. Ten film určitě nenechá lhostejným nikoho, kdo někdy někoho odkopnul, kdo byl odkopnut či přišel o někoho důležitého.

----------------

Ani v aktuální záplavě quality tv si seriál Atlanta nespletete. Nelineární vyprávění, (afro)surrealismus anebo díly, v nichž se neobjeví ani jeden z hlavních hrdinů – série z dílny herce a scenáristy Donalda Glovera (známý je i coby hudebník a rapper Childish Gambino) nevypadá jako nic, co jsme dosud v televizi viděli. Dvě série, kterými vyvrcholila v roce 2022, katapultovaly Atlantu definitivně mezi klasiku seriálové tvorby. „Černé Twin Peaks“ ze všeho nejvíce komentují střetávání bílé a černé americké kultury, dotýkají se ale i existenciálních otázek o identitě a její (ne)stálosti tváří v tvář lákadlům pozdního kapitalismu. Rapper Paper Boi, jeho parťák Darius a manažer Earn najdou cestu z nejnižších pater americké společnosti. Mezi smetánkou ovšem nacházejí pouze povrchnost a faleš a zpátky dolů už se taky vrátit nemůžou. Jsou tak odsouzeni putovat limbem dnešního světa, k jehož popisu se optika surrealismu křížená s excentričností rapu skvěle hodí.

----------------

Svůj největší kulturní zážitek, zpočátku spíše kulturní šok, jsem prožila na německé farmě s polskými kolegyněmi. Byly to ženy z různého prostředí, některé z chudých venkovských oblastí, jiné z měst, některé s nižším vzděláním, jiné i s vyšším, některé spjaté s místem, odkud pocházely, další pak s mnohaletou zkušeností ze života v zahraničí. Spojovala je touha vydělat si na živobytí pro sebe i rodinu a ochota obětovat tomu takřka cokoliv. Překvapená, nebo spíš opravdu šokovaná jsem byla z toho, jak se nějaká skupina lidí dokáže takovýmto způsobem podvolit otrockým podmínkám, neutuchající šikaně a práci, která je na hraně lidských možností. V jednom z nejbohatších regionů Německa, a tedy i Evropy, tak existuje enkláva, kde se žije tak radikálně odlišně, že kdybych to nezažila, považovala bych to za nemožné. Nevěřila bych tomu, co jsou lidé ochotni podstupovat. Vlastně to byl asi nejděsivější a zároveň z hlediska kulturně výzkumného nejzajímavější zážitek mého života.

----------------

Protože kulturní zážitek může být i to, co se prožije nenápadně a v soukromí, letos bych sem zařadil knihu Dona DeLilla Ticho. Po Podsvětí a Bílém šumu jako by autor už jen redukoval na absolutní nulu a došel až k nehlučné apokalypse. K tomu, aby nastala, stačí zhroucení zcela banálních životních mechanismů a stereotypů. To, co následuje, je zoufalá snaha nějak nahradit ztracený smysl: děsivý pohled na člověka, který se sám stal televizí a před potemnělou obrazovkou „vysílá“ nejen přenos baseballového zápasu, ale i reklamy, jimiž je pravidelně přerušován. Jako by svět přecházel do mrazicího boxu, aby v hibernaci přečkal svůj konec v naději, že se jednou najde způsob, jak smrtelnou nemoc léčit. Tímto směrem přece máme od počátku namířeno.

----------------

Z letošních kulturních zážitků vybírám muzejní komplex Bauhausu, meziválečné školy designu, ve východoněmeckém Dessau. Areál školy, architektonicky cenné vily učitelů a další budovy jimi postavené jsou přístupné už déle. Velké muzeum s povedenou dlouhodobou expozicí, střídajícími se krátkodobými výstavami a bohatým doprovodným programem otevřelo ke stému jubileu vzniku školy v roce 2019, ale až nyní po pandemii je v plném provozu. Tajným tipem je možnost levně přespat v legendární bývalé koleji Bauhausu od Waltera Gropia (té s markantními balkóny podobnými skokanským můstkům). Snahy Bauhausu o vytvoření utopie dobrého života pro všechny v přelomové době zůstávají relevantní i dnes, a tak ponořit se do nich v Dessau můžu jen doporučit.

----------------

Po covidovém útlumu se zase naplno rozjela scéna amatérského divadla, a já tak mohl navštívit Setkání divadel ve Valašském Meziříčí, Šrámkův Písek i Jiráskův Hronov. Z konkrétních inscenací bych vybral Před sebou neutečeš aneb Nehodící se škrtněte souboru Láhor/Soundsystem, kterou jsem viděl na všech třech zmíněných přehlídkách. Jde o sondu do prostředí senátní kampaně a jako už tradičně bych na „láhoří“ hře vyzdvihl, jak dovedou trefit herecké typy do jednotlivých postav. Mimo přehlídky pak vybírám novou inscenaci Teritoriálního tyjátru Družstvo Ďáblice. Soubor si pro svůj žánr historické mystifikace tentokrát zvolil fámu o smrti studenta Martina Šmída z listopadu 1989 a opět se dovedl na divadle výborně „společenskovědně“ vyblbnout.

----------------

Pokud bych měl uvést dílo, po jehož přečtení jsem cítil, že proměnilo mé nahlížení na svět, uvedu knihu Anny Mayrové Bídníci. Přitom z odborného hlediska nemá valnou hodnotu a politickým programem, který je radikálně levicový, a navíc velmi mlhavý, mě nijak neoslovila. Autorka však coby dítě z rodiny dlouhodobě nezaměstnaných dokázala zprostředkovat autentické zakoušení světa a společenského uspořádání těmi, které střední třídy odsuzují jako líné, nepřizpůsobivé a někdy i hloupé. Čtením jsem se utvrdil v názoru, že obvyklé vládnoucí zásady jako „kdo nepracuje, ať nejí“ či „na hrubý pytel hrubá záplata“ nejenže sociálně slabým obvykle moc nepomohou, ale dost zásadně zhoršují kvalitu života i těch ostatních, co se považují za řádné občany.

----------------

Krátká, leč intenzivní, citlivá a zábavná. Taková je inscenace filosofky a pedagožky Alice Koubové a tanečnice a performerky Miřenky Čechové nazvaná Strachy. Čas od času ji uvádějí v pražském paláci Akropolis. Duo umělkyň na strohé, subtilní ploše rozehrává vtipnou i bolestivou kritiku mocenských vztahů. S dávkou nadhledu a sebereflexe dávají publiku pocítit různé vztahové konstelace a hierarchie a zároveň jejich chytrým zpracováním otevírají prostor pro další, navazující přemýšlení dialogického typu. V důsledku nám tak pomáhají lépe chápat a překonávat vlastní strachy. Zážitkem pro mě byla i kniha nobelistky Annie Ernauxové Roky, kde autorka úsporným jazykem předkládá vlastní pohled na vývoj francouzské poválečné společnosti. Mísí v něm osobní s politickým, naděje se zklamáním a odstup s prožíváním.

----------------

Nejvíce mě zaujala nová stálá expozice pražského Muzea (české) literatury, dříve Památník národního písemnictví, v rekonstruované Petschkově vile. A to zejména rozsáhlým využitím vizuálních a částečně i zvukových uměleckých instalací, které fungují ne jako ozdoby či ilustrace, ale jako interpretační nástroje. Vystavovat literaturu je obtížné, cílem není předávat informace, optimálně by návštěvníci měli být podníceni k následné četbě doma. Rozměrné videoprojekce v muzeu vytvářejí zážitkové prostředí, které nastavuje aktuální modus vnímání, jejž si člověk v sobě odnese a který mu umožní onu následnou četbu prožívat v kontaktu se současností. Nenechte si ujít ruchovou instalaci Otokara Březiny, různé Karly Hynky Máchy na módní přehlídce, Teigův kaleidoskop ani další kvalitně realizovaná díla.

----------------

Původně jsem si byl jistý, že kulturním zážitkem roku pro mě bude koncert Nicka Cavea na festivalu Metronom v Praze, kde se australský kazatel a čaroděj předvedl opět v plné síle a přivedl publikum bez přehánění k autentickému vytržení. Jenže pak přišel koncert České filharmonie a Devátá symfonie Gustava Mahlera s dirigentem Simonem Rattlem… Mahlerova poslední symfonie, poprvé uvedená až po jeho smrti, rozevírá možnosti hudby v době, kdy se rozpadají tradiční tvary. Skladatelova maniodepresivní mysl se v hudbě naplno odráží, ale nakonec vždy v naději na udržení celku, jenž se napíná k prasknutí a znovu vypouští a postupně opět naplňuje ad infinitum. Pulzace, kterou dirigent s orchestrem přenesli na publikum s omračující přesností a silou. Výsostná hudba v nekonečnu závěrečných smyčců… Vrchol hudby!

----------------

New York Edward Hoppera v newyorské galerii Whitney Museum of American Art. Je pozoruhodné, jak tento ikonický umělec, za jehož života došlo k obrovskému rozkvětu města, dokázal umanutě ignorovat jeho vertikály a malovat neosvětlené funkční stavby a odlehlá zákoutí, jak ho přitahoval konflikt nového a starého, veřejného a soukromého, paradoxy měnícího se města. A jak bez ohledu na téměř naivistickou metodu své figurativní tvorby zobrazoval osamělého člověka a jeho interakci s prožitkem rodícího se velkoměsta, kde roky žil a tvořil – spolu s manželkou Jo, tvůrčí i životní souputnicí a modelkou jeho osamělých postav u okna.

----------------

Chrám ze semen břečťanu, kopule ze stébel trávy, polštářky z chmýří, průduchy z koňských žíní. To byla letošní výstava jemných skulptur německé umělkyně Christiane Löhrové v Galerii současného umění a architektury v Českých Budějovicích. Uchvátila mě křehkostí použitých materiálů i pevností architektonických forem, které pro mě zrcadlí také naši křehkost v objetí křehké planety Země. Stačilo se ve vlastní mysli zmenšit a nechat se polapit velkolepě klenutými prostory z travin, bodláků nebo vlasů spletených do sítí. Drobné, téměř přehlédnutelné sochy mi umožnily nechat se opět ohromit tím, po čem každý den nevědomě šlapeme.

----------------

Kniha Návrat do Remeše Didiera Eribona. V roce 2009, kdy vyšla ve francouzském originále, by mě asi nezaujala tolik jako třináct let poté, kdy ji můžeme číst německy i česky. Eribon v tomto návratu po třiceti letech rekapituluje své dospívání chlapce, který nemá ve francouzské společnosti velkých třídních rozdílů mnoho šancí překonat vzděláním proletářský původ – a přesto toho dosáhne. Autobiograficko-sociologický text oslovuje i nás dnes, protože též u nás máme daleko vyšší míru sociálních nerovností a chudoby než dřív; a součástí textu je i analýza mechanismů, jak podobné společenské pořádky vznikají – a hlavně na úkor koho.

----------------

Na budském hradě jsem na podzim objevil malíře Jánose Vaszaryho (1867–1939), jehož výstavu uspořádala maďarská Národní galerie u příležitosti nalezení nových děl v jeho pozůstalosti. Zaujala mě především jeho stylová šíře, která sahá od akademicismu a naturalismu až k fauvismu a expresionismu. Vaszaryho dílo je navíc dobrou ukázkou toho, co bychom s Willem Kymlickou mohli nazvat „zakořeněným kosmopolitismem“: Přestože je inspirováno estetickým děním na západ od maďarských hranic (hlavně v Německu a ve Francii), dýchá z něho něco nezaměnitelně středoevropského.