Šel jsem cestou intuice, říká íránský filmař Panah Panahí

Na začátku byla jedna prostá věta: Rodina bere svého nejstaršího syna k hranici. Ani nevím, proč jsem si vybral zrovna tuhle zápletku. Teprve když jsem příběh rozpracovával, což byl mimochodem dost dlouhý proces, postupně jsem přicházel na to, kam chci směřovat a proč. Zpětně mi došlo, že jsem do scénáře otiskl část své rodiny i rodin, které mě obklopují. A taky hodně ze sebe: své zkušenosti, pocity. Ani ne tak do příběhu samotného, ale do jeho nálady, emocí, způsobu vyjádření. Například i v životě radši používám k řešení situací humor namísto přímé konfrontace.

Tu scénu jsem psal ještě ve fázi, kdy jsem si neuvědomoval, odkud se má inspirace bere. Čím víc jsem o tom ale přemýšlel, tím víc jsem si připouštěl, že s pocitem, že nás někdo sleduje, jsme v mé rodině žili vždycky. A určitě to platí i pro rodiny spousty dalších íránských umělců a intelektuálů, na které režim vyvíjí neustálý tlak. Ta scéna ale vyjádřila spíše pocit ležící pod povrchem, než že by šlo o záměrný politický odkaz.

Je to běžný jev. Podobně emigrovala spousta mých známých. Konkrétně cestu staršího syna k turecké hranici ve filmu inspiroval osud mého kamaráda, který mi vyprávěl o své vlastní emigraci. Všechny zastávky a úkoly, které vidíte ve filmu, jako koupě ovčí kůže, vycházejí z reálného příběhu.

Mezi minulostí mého otce a mou je velký rozdíl. On jako dítě prodával vodu a led ve filmových studiích, tak se dostal k filmu, ale sám pocházel z velmi chudé rodiny a každý den se setkával s lidmi z okraje společnosti. Proto se u něj vyvinula citlivost pro zápasy chudých a outsiderů, tedy lidí, kteří dnes mají v Íránu největší potíže. A z téhle citlivosti vyrůstají i jeho snímky.

Já se už narodil do úplně jiného prostředí, do rodiny úspěšného režiséra. Více než kontakt s trpícími mě formovalo prostředí filmu, často jsem coby dospívající pozoroval otce při práci a pohrával si s myšlenkou, že já bych to udělal jinak: jemněji, méně okázale. U lidí mě víc zajímá jejich intimní a osobní zkušenost než vnější okolnosti jejich utrpení. Více, než jak se do své situace dostali, zkoumám, jak ji prožívají, jak zvládají hněv či bolest. Samozřejmě: nemůžete jedince oddělit od jeho prostředí a kontextu. Ale pro mě je důležitější subjektivita člověka. Proto v mém filmu nenajdete žádné velké politické proslovy ani pranýřování společenských neduhů.

Vnímání otce i ostatních postav a vlastně celého filmu chci nechat na divácích. Nerad věci podtrhuju nebo zjednodušuju, radši dávám publiku prostor s filmem experimentovat po svém, aby si v něm každý našel vlastní smysl a vlastní interpretaci. Život i umění jsou nacpané paradoxy – a ty nám toho dají víc, pokud si je můžeme prozkoumat individuálně. Jde o pozvednutí se nad limity norem a konvencí. To může vytvořit moment překvapení, který nás snad dokáže okouzlit i znepokojit. Postava otce představuje tajemství taky pro mě. Zčásti ztělesňuje mou budoucnost, podobně jako jeho dva synové reprezentují okamžiky z mé minulosti.

Jsou to populární hity, s nimiž jsme v Íránu všichni vyrostli. Pocházejí z doby před islámskou revolucí. Co u nás v popu, a v hudbě obecně, vzniká poslední roky, je katastrofa. Proto jsem se hned chopil šance využít starší songy, které navíc rezonují s obsahem filmu. Režim tyto písně netoleruje a nerad vidí, když po nich někdo sáhne, nazpívali je totiž umělci, kteří museli po revoluci ze země utéct.

Každého člena štábu jsem si vybíral velmi pečlivě, na základě jeho filmařských, ale i osobních kvalit. Chtěl jsem milé, laskavé lidi. Potřeboval jsem být obklopen lidmi, kteří si budou navzájem důvěřovat. Podmínky totiž byly drsné, točili jsme v odlehlé části Íránu, často v naprosté pustině, vzdálení od čehokoli připomínajícího civilizaci. Ale díky tomu, že štáb táhl za jeden provaz, šlo všechno hladce. Taky se snažím být otevřený názorům druhých a racionálně je využít. Vždycky se ptám, jaký má kdo z určité scény či záběru pocit.

Potkali jsme se na place otcova snímku Tři tváře a hned se spřátelili. Okamžitě jsem si na něj začal myslet pro Na cestě. A byl pro mě nakonec více než jen kameraman. Byl jako starší bratr, dokonce terapeut, věděl, jak mě uklidnit, pomáhal mi najít řešení ve zdánlivě neřešitelných situacích, usnadňoval mi rozhodnutí, diskutoval se mnou o záběrech. Jsem mu za tuto velkorysou spolupráci velmi vděčný.

Scénář jsem napsal sám, ale jakmile jsem měl pocit, že funguje, dal jsem mu ho přečíst. Ačkoli fakticky jde o opak toho, co sám točí, dal mi některé skvělé rady. Stal se mým poradcem, což dělá i pro řadu dalších mladých filmařů, a neustále mě podporoval. Jeho pomoc mě zachránila hlavně ve fázi postprodukce. Během ní musíte jednat s lidmi, které moc neznáte, protože do výroby filmu vstupují až na jejím konci. Musíte přesně vědět, co od nich potřebujete. S tím mi otec pomohl nejvíc.

Museli jsme točit na video a jen na odlehlých lokacích. Ale jinak nám žádné překážky nekladli.

Od dětství jsem se pohyboval na place otcových i Kiarostamího filmů. Rodiče se obecně stýkali hlavně s lidmi od filmu. Viděl jsem v té době spoustu snímků, které mě nevyhnutelně formovaly. Přesto jsem s otcem o filmu skoro nemluvil, dokud mi nebylo osmnáct nebo devatenáct. Když jsem mu konečně řekl, že chci studovat režii, pochopil díky tomu, že můj zájem musí brát vážně. Během studií jsem měl příležitost pracovat jako asistent režie a kamery, a učit se tak z první ruky. Pak jsem mohl asistovat i svému otci na jeho novějších snímcích, od fáze scénáře až po postprodukci, a mohl jsem se ho ptát na všechno, co mě napadlo. Mé okolí hrálo v mém filmařském tréninku určující roli.

Ano, myslím, že se dokážu nejlíp vyjadřovat právě filmem a asi bych nic jiného ani dělat nemohl. Ale stejně jsem neměl před natočením Na cestě pocit, že umím režírovat. Sice rád fotím, natočil jsem taky krátký film, jenže s využitím ruční kamery. Na stativu jsem kameru předtím nikdy neměl. Chyběly mi technické znalosti, mohl jsem spoléhat jen na svou intuici a slepou víru.

Ta škola je úplně směšná. Šel jsem tam jen proto, abych se seznámil s vrstevníky, kteří taky mají rádi film. Abych tam našel kamarády, kolegy, komunitu. Víc jsem od toho nečekal, a ani jsem toho víc nedostal. Učí tam lidé, kteří nemají studentům co předat. Islámští pedagogové vyučují předměty, které nemají s filmem nic společného. Praktická cvičení tam vůbec neexistují, měli jsme jen fotografii, ale i ta byla hlavně o tom, jak si fotky hezky vytisknout.