Článek
V Rumunsku byl v roce 1999 schválen zákon o přístupu ke složkám Securitate, komunistické tajné policie. Jaká k němu vedla cesta?
Už v roce 1990 volali nejrůznější občanští aktivisté po legislativní úpravě, která by znemožnila bývalým spolupracovníkům Securitate a členům komunistické strany kandidovat ve volbách… Onen zákon vznikl především díky tlaku občanského sektoru a bývalých politických vězňů, kterých bylo v Rumunsku až půl miliónu. Mohlo se tak ale stát teprve poté, co v roce 1996 přišli o moc sociální demokraté, strana, která vzešla z bývalé komunistické strany. V roce 1999 tak byla zřízena Národní rada pro studium archívů Securitate – CNSAS. Ovšem postkomunisté se záhy opět dostali k moci a znemožnili, aby byly pod nově vzniklou instituci převedeny složky bezpečnostních služeb. Ty zůstávaly v Národním archívu, kde nebyly přístupné veřejnosti. Měli jsme tedy instituci, ale žádné materiály! Bylo nutné počkat na další politický zvrat, k němuž došlo v roce 2004, kdy se k moci opět dostala středo-pravice. Během roku 2005 se pak pod CNSAS převedlo jeden a půl miliónu svazků. Teprve tehdy naše aktivity nabraly spád.
Z čeho pramenila tato počáteční politická nevole převést do CNSAS archívní materiály?
Postkomunisté pro to měli své důvody. Poté, co byly svazky konečně zpřístupněny, se ukázalo, že mnozí z členů této strany byli spolupracovníky Securitate. I když tato odhalení se týkala celého politického spektra.
Vedla tato odhalení k vytvoření určitého společenského a politického konsenzu ve vztahu k minulému režimu, nebo naopak vyvolala konflikty?
Řekl bych, že v současném Rumunsku nikdo nepopírá, že byl komunismus diktaturou a že tajná policie napáchala mnoho zla. Ale zároveň velká část společnosti zažívá nostalgii po časech, kdy byly zajištěny některé základní potřeby typu práce nebo bydlení. Dnešní sociální demokraté zdůrazňují především sociální benefity, které socialistická společnost přinesla, ačkoliv jinak se od komunistické minulosti snaží distancovat.
Musíme si uvědomit, že na rozdíl od Československa nebo NDR, což byly už před válkou vyspělé průmyslové oblasti, my jsme byli především zemědělskou společností – a komunismus Rumunsko výrazně modernizoval.
Dragoş Petrescu
Během komunistického režimu pak u nás postupně došlo k posunu od náhodného teroru k nové společenské smlouvě, hlavně mezi lety 1965 až 1968. Tehdy se také proměnilo fungování tajné policie. Už nepoužívala otevřený teror, ale skryté sledování. Lidé často zapomínají, že na rozdíl od nacismu byl komunismus u vlády přes čtyřicet let – měl tedy čas na to se proměňovat. Stejně jako se měnil režim, měnila se i tajná policie. Ale potenciál pro užití násilí tu byl vždy. Myslím, že dnešní mladá generace toto chápe a netouží po návratu do minulosti.
Jaké jsou hlavní výsledky otevření archívů? Co rumunská společnost získala?
Ve složkách Securitate jsou důkazy o tom, jak tajná policie porušovala komunistickou ústavu. To je zásadní. Ne že to, co se dělo, je v rozporu s dnešními demokratickými hodnotami, ale že orgány tajné policie porušovaly samotné komunistické zákony. Archívy slouží k tomu, aby lidé pochopili diktátorskou povahu toho režimu. Zároveň ale vypovídají i o tom, že někteří se za komunismu měli lépe – to nelze popírat. Vyčteme z nich tedy mnoho o dějinách represivního aparátu i o dějinách každodennosti.
Přitom jeden z hlavních ideových sporů, který se vedl kolem českého Ústavu pro studium totalitních režimu, se týkal otázky, zda by se výzkumná činnost ústavu měla soustředit pouze na represivní aspekty režimu, anebo mít i širší přesah k sociálním dějinám a dějinám každodennosti. V českém kontextu jsou tyto dva přístupy často považovány za protikladné.
Archívy nám zprostředkovávají svědectví o „zelinářově dilematu“ – o velmi každodenních formách kolaborace, každodenním podrobení se diktatuře. Je pro mě zarážející, pokud se v české veřejné debatě objevuje názor, že by instituce jako CNSAS nebo ÚSTR neměly přispívat k opravdu komplexnímu procesu historické rekonstrukce minulosti.
A jak by k němu tedy měly tyto státní paměťové instituce přispívat?
Jejich primární úlohou je umožnit svobodný přístup ke složkám tajné policie. Zároveň musí zajistit etické zacházení s nimi – jistě se shodneme, že osobní informace z archívů by se neměly objevovat v bulvárních médiích. Měly by také poskytovat profesionální badatelskou pomoc a vytvářet pomůcky pro výzkum, jako jsou historické slovníky či sborníky dokumentů. Jedním z mých prvních kroků pak bylo i zřízení centra orální historie, které zaznamenává vzpomínky pamětníků.
Takže stát by podle vás měl plnit spíše podpůrnou než interpretační roli?
Ano. Vnímám jako problém, pokud paměťové instituce ve velkém rozvíjejí vlastní historickou produkci, která minulost interpretuje. Potom lze chápat kritiku, která se snáší třeba na polský IPN, ve smyslu, že by se stát neměl přímo podílet na vytváření konkrétní verze historie. Podle mě je hlavně důležité, aby paměťové ústavy spolupracovaly se vzdělávacími institucemi – středními školami, univerzitami. A ať ty se rozhodnou, na jaké aspekty minulosti se chtějí soustředit ve své výzkumné agendě. My jim jen pomáhejme porozumět policejním složkám a učme je v nich hledat.
CNSAS je podobně jako ÚSTR vystaven přímé politické kontrole skrze radu, kterou volí parlament. ÚSTR kvůli tomu často čelil kritice, že jeho aktivity podléhají politickým tlakům. Jak tento problém řešíte?
Rada CNSAS má jedenáct členů. Devět je jmenováno parlamentními stranami, dále jeden prezidentem a jeden premiérem, ale s tím, že tito dva kandidáti musí pocházet z občanského sektoru. Politický tlak je samozřejmě vždycky problém. Ale parlamentní kontrola je myslím i tak nejlepší řešení. Chod instituce by určitě mohlo ovlivnit, kdyby jedna strana získala v parlamentu výraznou většinu. Dosud jsme ale vždy byli schopni nalézt určitou rovnováhu. Tyto instituce jsou nutně závislé na politickém konsenzu, protože ke zpřístupnění složek tajné policie je potřeba politická vůle a veřejné zdroje. Nepopírám, že je to složitá věc. Ale pokud je v parlamentu dost odpovědnosti a porozumění pro danou problematiku, pak to může instituci dodat stabilitu. To je naše rumunská zkušenost. Ale vím, že jinde to může být jinak.
