Sebeúcta versus Pythagoras. Maria Spethová získala na Berlinale cenu poroty

Dieter Bachmann je kamarád mého kameramana Reinholda Vorschneidera ještě z dob berlínských studií. I já ho znám už třicet let, z časů, kdy se živil jako umělec. Když pak začal učit ve Stadtallendorfu, často mi vyprávěl o historii toho města i o studentech z tamní školy pojmenované po spisovatelovi Georgu Büchnerovi. A nabádal mě, abych se za nimi přijela podívat.

Jak ukazuju i ve filmu, Stadtallendorf býval vesnice uprostřed ničeho, než si ho nacisté vybrali jako místo pro největší muniční továrnu v zemi. Leží totiž uprostřed Německa, takže je snadno dosažitelný a zároveň trochu skrytý. Za války tam pracovalo sedmnáct tisíc nuceně nasazených, včetně tisícovky židovských žen z nedalekého koncentračního tábora.

Vzhledem k tomu, že továrna na výbušniny válku přežila, do Stadtallendorfu se v rámci poválečného „ekonomického zázraku“ přistěhoval nový průmysl: ocelárny Fritz Winter nebo čokoládovny Ferrero. Na začátku šedesátých let poté dorazili první gastarbeitři z nejrůznějších zemí světa.

Když přijíždíte ke Stadtallendorfu z jednoho z okolních kopců, vidíte v mlze nad plání siluetu kouřových továrních komínů. Z dálky to vypadá jako jeden velký průmyslový komplex, obklopený na jedné straně obytnými bloky a na straně druhé starou hrázděnou vesnicí. Když se poté procházíte po ulicích, voní to tam po čokoládě a oceli.

Je to zvláštní prostředí. A zajímavé. Když jsem pak pana Bachmanna navštívila ve škole, došlo mi, že právě v ní se minulost i současnost města odrážejí nejkoncentrovaněji, a že je to proto skvělé místo pro natáčení.

Na začátku jsem zamýšlela trochu jiný koncept, v němž bych se kromě Bachmannovy třídy soustředila také na školní divadelní projekt, kde byly o něco starší děti. Tento záměr jsem nakonec odložila, ale díky němu jsem se ve škole pohybovala přes rok, žáci mě tedy znali. To, co vidíte ve filmu, jsme natáčeli v sedmi fázích od ledna do července 2017.

Postprodukce a střih pro mě představovaly největší výzvu. Dohromady jsme natočili přes dvě stě hodin a trvalo více než tři roky je sestříhat. První verze měla přes dvacet hodin. Nedokázala jsem tak získat pořádný přehled o tom, co všechno materiál obsahuje, když jsem se na něj nemohla podívat během jednoho dne, v jednom kontextu. Velký průlom pro mě znamenalo, když jsem vše zkrátila na osm hodin. Poprvé jsem měla verzi, na kterou jsem se mohla podívat v kuse. Pak stále ještě následoval dlouhý a mučivý proces dostat se k finálním 217 minutám. Problém byl i v tom, že jsem disponovala rozpočtem na stominutový film. Když došly peníze, všechno jsem si musela dělat sama, což bylo opravdu náročné.

Věřím, že jako filmař máte ke svým protagonistům vždy zodpovědnost, ale nic jsem vědomě nevynechávala. Snažila jsem se ponechat ve filmu všechna místa, jež mi připadala relevantní k mému příběhu.

Ještě ne, kvůli covidu to nešlo, ale můj cíl je dostat se do Stadtallendorfu, najmout si tam kino a dát všem protagonistům možnost se na výsledek podívat. Od natáčení již ovšem uběhly čtyři roky, ty děti jsou dnes skoro dospělé a jsou to už jiní lidé než ve filmu. Také ne všichni zůstali v Německu, takže musím nejprve zjistit, kolik z nich dokážeme vůbec sehnat. Během toho dlouhého procesu střihu jsem zůstala v kontaktu v podstatě jenom s panem Bachmannem. Ale ani on film ještě neviděl, chci, aby ho zhlédl spolu se studenty, abychom o něm pak mohli mluvit a reflektovat jejich společnou zkušenost.

Ve filmu jsem nechala scénu, v níž pan Bachmann mluví s kamarádem o těžkostech své role. Musí učit i obvyklou látku a obvyklé předměty, což mu stejně jako známkování moc nesedí. Evidentně s tím bojuje.

Je třeba zdůraznit, jak různorodá jeho třída byla: chodily do ní děti, které se v Německu narodily, i ty, které sem teprve nedávno přijely a německy vůbec neuměly. Ty je pak velmi těžké učit. Bachmannovo řešení spočívá ve snaze v žácích zažehnout pocit sebeúcty. Nejen proto, že to je důležité pro ně samotné. Sebeúcta je zároveň základ k tomu, aby se dokázaly něco naučit. Když například zpívají píseň, je to i způsob, jak můžou ti, kteří s němčinou zápasí, získat pro nový jazyk cit.

Pro mě bylo důležité, že pan Bachmann není jen učitel, ale taky člověk. A že to od sebe neodděluje. Dává do své práce všechno, aby překonal překážky, kterým čelí. To znamená, že žákům ukazuje své silné i slabé stránky, je k nim velmi otevřený. K tomu se potřebuje i on sám cítit ve třídě dobře, třída musí představovat bezpečné místo pro všechny, včetně něho samotného, zónu důvěry. Pak může ke studentům přistupovat bez předsudků, bez tabu. Ne kvůli politické korektnosti, ale aby jim umožnil se projevit a vyvíjet.

Škola se pro ně stává obývacím pokojem, prostorem, kde můžou mluvit o čemkoli. A kde mají učitele, který je ve vzájemných debatách povzbuzuje, provokuje a posiluje a při tom prosazuje solidaritu a empatii. Učitele, který ví, že upevňování sebeúcty je důležitější než Pythagorova věta. Učitele, který se snaží ze všech sil, aby studenti mohli rozvíjet i své neakademické schopnosti, jako je žonglování, tancování, hraní na hudební nástroje nebo dřevořezba – všechny aktivity, které jim můžou pomoci zlepšovat vzájemnou komunikaci a překonávat sociální, kulturní i jazykové bariéry.

Do tohoto projektu jsem se nepustila proto, abych vytvořila nějakou tezi o realitě Německa jako zemi imigrantů nebo abych prezentovala alternativní pedagogický model. Šlo mi o otevřenou observaci a nepředsudečná setkání. Každý z nás si školou prošel, a ať už máme dobré, nebo špatné zkušenosti, nejspíše nás dost tvarovala. Během pandemie se ukázalo, jak důležitá je škola jako místo sociální interakce, jak důležité je, aby se žáci potkávali osobně.

Nejsem kvalifikovaná k obecným prohlášením o německém školním systému, soustředila jsem se jen na tenhle ústav. Ale můžu aspoň říct, že Bachmannova škola je docela běžná, i v ní se cení výkon a úspěch a žáci se známkují, protože se jako všude v Německu rozdělují do dalších škol podle prospěchu. Nicméně jsem tím filmem nechtěla naznačovat, jak by se mělo učit. Více jsem se chtěla zaměřit na samotné žáky, kteří často pocházejí z problematického prostředí, sociálně i kulturně. Byla jsem nadšená z jejich energie, ducha a radosti ze života. Pokusila jsem se to ve filmu zachytit.

Moje láska k těm dětem vyklíčila během natáčení a plně se rozvinula v průběhu střihu. Povzbudila ji jejich přímost i jejich rodící se potenciál. Vzhledem ke svému věku stále ještě neměly vyvinuté techniky přetvářky a kvůli svému zázemí ani techniky sebeprezentace. V jistém smyslu se tato láska stala leitmotivem mého střihu.

Děti z Bachmannovy třídy pocházejí především z industriálního dělnického prostředí, nezávisle na tom, zda mají turecké, ruské, bulharské nebo německé kořeny. Jejich budoucnost je nejistá, jejich příležitost vymanit se ze sociálního prostředí vlastních rodičů omezená. Ale tak jako jim učitel Bachmann nabízí šanci rozvinout jejich dovednosti, krásu a důstojnost, i já jsem jim chtěla svým filmem umožnit, aby se na těch 217 minut staly hvězdami.

Určitě to pro něj není pokaždé snadné a musí řešit nějaké konflikty s kolegy, protože je dost osobitý. Jenže on se vždycky řídí otázkou: Jaký chcete být člověk? Právě to ho pohání. A tato otázka je podstatná i pro mě. Jaká chci být, ve své profesi i mimo ni?