Scenárista Tomáš Bojar: Letná – Polná – Břeclav

Už odmalička. Když se na trávníku něco krásného a chytrého povede, upřímně se z toho raduju. A hlavně mám rád samotné prostředí stadiónu, speciálně toho letenského. Líbí se mi, jak je architektonicky řešený, jak je z něj krásně vidět na Prahu, na trojské údolí i nedaleké topoly. Mám rád vůni zdejších klobás a samozřejmě lidi, které na jeho malé ploše můžete potkat. Vím, že se z toho teď stala intelektuální móda, spousta krasoduchů najednou našla zálibu ve fotbale a pějí na něj ódy. U mě jde ale opravdu o letitou upřímnou lásku.

Neměli jsme ambici uchopit skutečnost ze všech úhlů a podat její objektivní či – jak se trochu nesmyslně říká – vyvážený obraz. Nejsme vědci ani publicisté. Samozřejmě jsme ale chtěli v nearanžovaných situacích ukázat alespoň některé rysy české současnosti, které sami vnímáme: například trochu volnější vztah k pravidlům a zálibu v jejich ohýbání, latentní rasismus nebo takovou tu plebejskou, formanovsko-papouškovskou tradici, v níž se spolu všichni bavíme. Vedle toho náš film slouží i jako určitý seizmograf kolektivní nálady napříč celým stadiónem. V kinematografii jsou totiž pro nás s Pavlem Abrahámem atmosféry přinejmenším stejně důležité jako myšlenky. Ve filmu jsme se je proto snažili citlivě zaznamenávat a myslím, že výsledek dobře odráží určité napětí, které v české společnosti existuje a kterého si teď všiml už i náš pan prezident. Vedle toho film ukazuje, jak neuvěřitelně rychle se kolektivní nálady mohou střídat, jak náhle se třeba z naprosté euforie můžete propadnout do zmaru a marasmu. Když to trochu nadsadím, tak je film Dva nula takovou skromnou antropologickou studií lidské vrtkavosti a malověrnosti.

Zrovna tohle téma pro nás ve střižně začalo být zajímavé až v okamžiku, kdy kolem něj vznikla konkrétní živá situace. Zápletka byla jednoduchá: televizní expert Luděk Zelenka přirovnal v přímém přenosu našeho zápasu dva hráče tmavé pleti ke gorilám. A ve filmu pak za ním přichází zaměstnanec ČT a předává mu vzkaz od šéfa sportu Oty Černého, že to nezvládl a že dostane distanc. Azajímavé je, že Zelenka zprvu vůbec nechápe, jak mohl „fórek s gorilkama“, na který v mezidobí už zapomněl a kterého si notabene nevšiml ani jeho kolega ve studiu, vyvolat takovou pozornost. Následně si pro sebe velmi pragmaticky (a v něčem snad i velice česky) vyhodnotil, že je třeba věc napravit a že musí toho Kweukeho na konci pochválit, což nakonec takovým dost neotesaným způsobem opravdu udělá. Jakmile máte v rukou takto autentickou situaci, už to není tezovitá publicistika, ale najednou je to živá kinematografie. Apřesně to nás zajímá.

Společně se Šimonem Špidlou a Ondřejem Gabrielem už delší dobu pracujeme na scénáři celovečerního filmu. Masaryk je jednou z jeho velmi důležitých postav, ale nikoliv tou hlavní. Čistě strukturálně chceme, aby byl výsledek podobně sevřený jako náš fotbalový dokument, vyprávění proto bude přísně uzavřené v časoprostoru města Polná roku 1899, které nám poslouží jako takový zmenšený model společenského universa. Žánrově půjde o drama, v němž jedinec stojí proti rozvášněné společnosti. V knize Exodus se píše: „Nepřidáš se k většině, když páchá nepravosti.“ No a náš film bude především takovou dost depresivní studií toho, co všechno si musejí vytrpět ti, kteří se k té rozdováděné většině nepřidají.

Asi ano, z Letné do Polné je blíže, než se na první pohled zdá. Já se koneckonců vždycky inspiruju tím, co důkladně znám, co jsem si osahal. Třeba kolektivní psychóza nad domněle nespravedlivě odpískaným faulem se od kolektivní psychózy nad domněle zakošerovanou křesťanskou pannou zas tak moc neliší.

Určitě – vy jste mluvil o těch internetových diskusích a je pravda, že třeba dnešní situace okolo romské menšiny hilsneriádu připomíná. Také Hilsner byl vinen prakticky jen tím, že byl Žid, žádné relevantní důkazy proti němu neexistovaly. A když si vezmete nedávný incident v Břeclavi, tam také všichni ukázali prstem na viníky a hned jim bylo jasno. Jen to díky informačním technologiím celé prasklo o dost rychleji.

Masaryk je bezpochyby světlá postava celé kauzy. Vnesl do ní osobní statečnost, kterou ostatně projevil už předtím – v boji o Rukopisy. O to je jeho příspěvek k hilsneriádě obdivuhodnější: on už věděl, co se stane, když se vzepřete převládajícímu mínění, ale stejně do toho šel aktivně znovu. Lidé na něj pak útočili na ulicích, byl očerňovaný v tisku, studenti ho na jeho vlastní přednášce vypískali. Jako občanský akt je dobré si to připomenout, stejně jako je dobré si pořád připomínat havlíčkovsko-masarykovskou tradici svědomité politické práce, které se nám dnes tak zoufale nedostává.

Masaryk pro nás ale samozřejmě není světec, i jeho počínání za hilsneriády má svá spornější místa. V celém jeho postoji mě třeba osobně zaráží, že ho Hilsner jako živý člověk vlastně nezajímal. Byl to pro něj vandrák a pobuda, který si zvláštní soucit nezasluhuje. Nešlo mu o Hilsnera, ale o obecný princip, chtěl ukázat, že český národ v sobě přeci musí najít sílu dívat se na věci kriticky a poctivě. Když čtu Hilsnerovy pologramotné dopisy z vězení, které psal své matce, tak mě to dojímá. Masaryk ale v téhle kauze živého člověka neviděl. Svědčí o tom fakt, že při druhém soudním přelíčení, kdy se podařilo vyvrátit onu rituální pověru a obžaloba s ní přestala pracovat, považoval Masaryk svou práci za splněnou, bez ohledu na to, že měl Hilsner pořád ještě na krku obvinění z vraždy.

Mně taky ne. Třeba ale jen nebyla v té vřavě slyšet.