Článek
Občas se sice objeví nějaká ta analýza, ale většinou při své kritice vycházíme z povšechného pocitu, který není založen ani tak na pečlivém studiu médií, jako spíš na střípcích, co k nám dolehnou skrz internet. Respekt, Hospodářky, Lidovky, Mladou frontu, Reflex, Týden a nakonec ani to Právo si přece dávno nekupujeme a nečteme, a ještě se k tomu hrdě hlásíme. Je to úleva, když člověk nemusí všechno číst, a zároveň může mít na vše názor.
Já se nicméně občas snažím překonat samu sebe, méně psát a trochu víc číst. A na základě této střídmé četby mám teď nově pocit, že se něco začalo hýbat. Ať už se jedná o text Tomáše Feřteka o učňovském školství na webu Respektu, nebo články Davida Klimeše v Economii k exekucím, anebo komentář Jiřího Štefka v Reflexu o nízkých mzdách – zdá se, že se česká média začínají pomalu přibližovat těm západním. Jedna vlaštovka jaro nedělá, ale těch vlaštovek je čím dál víc. Navíc ubývá lidí, kteří jsou přesvědčeni, že podobný tematický posun vede přímo do gulagu.
Názorů na to, proč se česká mediální debata posouvá, nikdy nebude dost. Sehrál svou roli Josef Středula a kampaň odborů Konec levné práce? Uplynul už dostatek času od převratu v roce 1989? Snaží se čeští novináři najít jinou perspektivu proto, že se děsí výsledků voleb? Jak už to tak bývá, příčin je asi víc a vzájemně se doplňují. Až uplyne několik desítek let, přijdou historici s nějakými závěry – my zatím můžeme mít aspoň radost z nových úkolů.
K tématům, jež nesmíme opomíjet, patří bydlení, práce, vzdělání a exekuce. Všechna spolu navzájem souvisejí. Bydlení je absolutní základ: ten, kdo nebydlí, nebo bydlí v hodně špatných podmínkách, má problém chodit do zaměstnání a jeho děti se nemohou připravovat do školy. ČR stále nemá zákon o sociálním bydlení. Novináři teď budou jistě soustavně sledovat, jak to s ním vypadá a jakou podobu dostane.
Práce je aktuálně dostatek, a tak postačí, když se média budou zajímat o pracovní podmínky a o to, zda se lidé svou prací uživí. Protože zatím řada pracujících musí pobírat sociální dávky, jen aby mohli bydlet.
Ve školství se doufám nově zaměříme na to, aby nemělo dvě koleje. Pro ty lepší a pro ty druhé. Už začíná být zjevné, že si dvoukolejným vzděláváním dláždíme cestu k autoritářskému režimu.
Nu a nakonec ony exekuce, které pálí nejen víc než tři čtvrtě miliónu dlužníků, ale i jejich rodiny. I v Hospodářkách už se objevuje názor, že z dluhové pasti musí existovat cesta ven. Jakou podobu by oddlužení mělo mít, aby se co nejvíc napravily křivdy devadesátých let, může být brzy předmětem celospolečenské debaty. Už se na ni těším, čeká nás spousta užitečné práce!
